„František,“ vzala si mě stranou, když na tohle téma přišla řeč, a mluvili jsme spolu tehdy jako mladí lidé docela otevřeně, „sovětskij soldát nikokda něubil čechoslovackoho čelověka.“ „Ni odin?“ „Ni odin!“ Hm... „Ni odnogo?“ „Ni odnogo!“ A upřela na mě své černé oči, vážně, hluboce, jako když se herečka z válečného filmu ve velké chvíli zahleděla do kamery. Sovětský voják nezabil žádného Čechoslováka, nikdy, žádný, žádného... Od sovětské okupace Československa uplynulo jen pár let a o obětech na životech, i když se o nich oficiálně nemluvilo, jsme všichni dobře věděli. A ona nás bude poučovat! Uvědomil jsem si, jaká je síla v ruské nacionalistické, ideologické propagandě: studentka sovětské univerzity, naše vrstevnice, se kterou jsme si jinak při výměnném pobytu (jakési vzdálené – hodně vzdálené – obdobě dnešního Erasma) normálně dobře rozuměli, najednou měla v hlavě ideologii, ne vlastní rozum...
Ruský raketový systém BUK nemohl sestřelit civilní letadlo! Nikogdá! Ni odin! Co to ta mezinárodní vyšetřovací komise říká? Nesmysl!
Když v 60. letech minulého století, za kubánské krize, předložil americký delegát v Radě bezpečnosti OSN jasné a jednoznačné fotografie sovětských raketových zařízení na Kubě, sovětský zástupce Jakov Malik se na ně podíval – a znovu zopakoval, že na Kubě žádné sovětské rakety nejsou – naštěstí je pak dal relativně rozumný agresor Nikita Chruščov odvézt a ke třetí světové válce nedošlo. Ale tehdejší přítomnost svých útočných zbraní na Kubě oficiální Moskva nepřiznala dodnes...
Nemůžeme očekávat, že by Ruská federace přiznala nějaký válečný zločin, spáchaný třeba omylem – a omluvila se za něj jako Barack Obama za útok na nemocnici v Afghánistánu. Tak ruská hlava nemyslí. Za krátkou epochu, kdy po desítkách let lhaní přiznali svoji zodpovědnost za masakr v Katyňském lese anebo ukázali zvací dopis, kterým českoslovenští komunisté přivolávali do vlastní země cizí armádu, se dnes Rusové stydí...

Russkij soldat? Nikogda! Ni odin!