Myslím na Pána Ježíše, který v náručí Panny Marie, se svatým Josefem, utíkal do ciziny před pronásledováním: utíkal mezi lidi jiné víry, utíkal do země, do které ho nikdo nezval (že, pane prezidente!), do země kulturně cizí a jeho Matka a svatý Josef mohli jen doufat, že Svatá rodina najde nějakou podporu u menšiny souvěrců, kteří se do Egypta přestěhovali před nimi... Co nám to připomíná? Některým nic... A jestlipak by dnes Maria, Josef a Ježíšek získali status politických uprchlíků? Nepodezřívali by je spíš z toho, že jim jde jen o ekonomické výhody? Vždyť se nemohli prokázat žádným politickým pronásledováním, kterému by byli už vystaveni – a prchali před Herodem, legálně ustaveným vládcem Palestiny, a ta by jistě získala status bezpečné země...
Myslím na Andreje Babiše, druhého nejbohatšího Čecha – a vlastně vůbec nejbohatšího, vezme-li v úvahu, že může téměř neomezeně manipulovat se státním rozpočtem. Podle rozpočtu na rok 2016 (o jehož schválení nikdo nepochybuje) má přibýt více než 13 000 nových státních zaměstnanců, z toho tisíc přijme republika navíc k těm stávajícím jen na to, aby zvládali příval utečenců. Kolik uprchlíků asi připadne na jednoho nového zaměstnance státu?
A myslím na Českou lékařskou komoru; ta má přece k Sýrii obzvlášť blízko, když na všech papírech a dokumentech se jí skví její znak, obrázek dvou Syřanů, svatých Kosmy a Damiána, patronů lékařského stavu...
Myslím na autora čtenářského dopisu v křesťanském časopise Res Claritatis Monitor, který slovo „neziskový“ u organizací, jež pomáhají lidem v nouzi, píše v uvozovkách a tvrdí, že jejich pracovníci „žijí dobře z peněz lidí, kteří na ně pracují“.
A je mi stydno.