„A nejhlouběji, chudý, vidím nenávist,“ napsal Jiří Wolker v básni U rentgenu. Prorocká slova. Myslím, že právě nenávist milionů chudých a vykořisťovaných (skutečně vykořisťovaných!) byla vlnou, na níž se nesla všechna hrůza, vraždění a mučení v 50. létech. Nenávist, pěstovaná a – řekl bych, že někdy přímo hýčkaná, je cosi hrozného a do budoucnosti i hrozivého (i v případě, že by měla objektivní důvody).

Současná uprchlická krize, ačkoliv velká většina českých občanů živého uprchlíka ani nezahlédla, nám už teď ublížila: poznamenala nás novou nenávistí.

„Davy rozzuřených muslimů přepadaly mladé ženy, sexuálně je zneuctily, okradly...,“ píše o silvestrovské noci Michaela Freiová, přední česká křesťanská protiislámská harcovnice, v letošním 2. čísle časopisu Res Claritatis Monitor. Člověku je to až líto: jaké davy muslimů? V Německu žije muslimů několik milionů, mezi těmi, kdo se těchto odporných zločinů dopouštěli, nebyli muslimové, kteří v Německu žijí trvale a na německou sexuální morálku jsou již zvyklí, nýbrž žadatelé o azyl, především severoafričtí, ani ne před válkou utíkající syrští... Z celkového počtu muslimských žadatelů o azyl šlo o několik promile. Tím jejich skutky ani v nejmenším neomlouvám, jen bych je rád zařadil do normálního měřítka, do kontextu klidného a věcného uvažování; kdo chce ovšem hecovat a burcovat k nenávisti (i když subjektivně jistě s dobrou vírou jako paní Freiová), ten věcné uvažování nechce: potřebuje emoce – a „davy rozzuřených muslimů“ je z tohoto hlediska formulace, která zní dobře. Člověku, který necítí nenávist, je z toho ovšem smutno.

Je zvláštní, jak ten, kdo sám nenávidí, chce vidět nenávist i u toho druhého. Nejhorší na zločinech první letošní noci v Německu a v dalších zemích nebyly podle Michaely Freiové ani krádeže, ani sexuální obtěžování, neboť to, jak publicistka připouští, páchají i nemuslimové, nejhorší byla nenávist... Absurdní tvrzení! Jaká nenávist? Vůči komu? Ne ovšem k Německu, ani ke křesťanství. Mladí muslimští muži v cizím prostředí nemají problém se svojí neuspokojenou sexualitou: ne. Oni – nenávidí ženy! Ženy, ženy jako takové, ženy evropské i arabské – a „musí se to konečně říci“, cituje Freiová bez přesnějšího odkazu jakousi egyptskou spisovatelku ze tři roky starého interview...

Dává to všechno smysl? Samozřejmě že nedává – ale logické to je: jinou logikou, logikou nenávisti. Ta vždycky představuje kluzký svah, vede člověka k stále větším absurditám. V názorech i skutcích.