Vracím se z obřadů Velkého pátku, měl bych jít brzo spát, ale nedopatřením pustím televizi a vidím německý dokumentární film Sľub z katakomb z roku 2013, který vysílá Televízia Slovenska na programu Dvojka. Dovídám se, jak několik účastníků Druhého vatikánského koncilu uzavřelo soukromou dohodu, že odloží zbytečný přepych církevních hodnostářů a budou se zastávat chudých.

„Jenomže po koncilu byli zase jmenovaní konzervativní biskupové,“ říká komentátor a na obrazovce se hned ukáže výstražný příklad: drobný lehce skloněný mužík v černém kabátě s kolárkem, malý baret na hlavě a aktovku v ruce, jde přes liduprázdné Svatopetrské náměstí. Prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger.

Vzpomínka z počátku 90. let. Přesně takhle ho tam tehdy potkal redaktor Miroslav Krejčíř: dodal si odvahy, využil své dobré němčiny a poprosil ho o krátké interwiev pro Katolický týdeník; dostal též jeho vlastnoruční pozdrav pro čtenáře. Pak nám to nadšeně líčil.

Film, který právě vidím, dělá Ratzingera odpovědným za to, že prý vedení církve pořád holduje svému přepychu a ignoruje chudé. Ale zároveň nám ukazuje, že právě tento přední kardinál chodil každý den z bytu do úřadu pěšky, bez auta, bez šoféra, bez ochranky, oblečený asi jako úředník pojišťovny, který přesluhuje v důchodě.

To tedy autoři dramaturgicky nedotáhli: sami si tam zařadili argument proti tomu, v jakém duchu měl film vyznít. Zaujatost zaslepuje. I o tom jsou pašije.