Dnes by se dožil sta let Pavel Tigrid (27. října 1917 – 31. srpna 2003), jedna z nejvýznamnějších postav českého exilu po roce 1948, publicista a veřejný činitel, šéfredaktor exilové revue Svědectví, jednoho z nejlepších časopisů, které kdy v českém jazyce vycházely. Věštec ovšem Pavel Tigrid nebyl – i když domácí disent v době těsně před pádem komunistické diktatury povzbuzoval k větší aktivitě, v úplný konec režimu nevěřil: řekl, že už se do Prahy nikdy nevrátí, že konec života stráví tím, že bude chodit na ryby...
Přesto se vrátil, v devadesátých letech patřil k známým a velmi aktivním osobnostem a 1994–1996 byl i ministrem kultury za KDU-ČSL.
Když jsem na katedře žurnalistiky učil dceru jedné významné komunistické poslankyně, zadal jsem jí právě referát o Pavlu Tigridovi, aby si o něm a od něj něco přečetla, aby se nad ním zamyslela – a ona uznala, že je to skutečně velká osobnost... Když se před necelými patnácti lety konal ve Francii Tigridův pohřeb, byla to událost prvního řádu. Zato dnes jako by se na Pavla Tigrida zapomnělo.
Sto let od narození je přece významné výročí: konají se k němu nějaké akce? Je toto výročí přítomno ve společnosti? Snad jenom v  Semilech, odkud pocházela Tigridova rodina...
Tigridův antikomunistický étos se do dnešní doby nehodí. I když komunistům výrazně ubylo voličů i členů, národ se rozhodl, že na dobu jejich vlády bude vzpomínat s (nepravdivou!) nostalgií: bylo máslo (také ve skutečnosti ne vždycky...) a bylo levnější (s ohledem na ekvivalent kupní síly ovšem nebylo)... A ti, kdo proti komunistické diktatuře bojovali, dnes překážejí a vadí.