Mainstreamová média v uplynulých dnech otevřela (spíše však znovuotevřela, nehovoří se o tom zdaleka poprvé) těžké téma: máme málo dětských psychiatrů. A bilo se na poplach: slyšeli jsme slova o tom, že nedostatek těchto odborníků je „znepokojivý“ či že nedostatek dětských psychiatrů už „začíná být alarmující“. Naklikneme-li si oficiální stránky pražské bohnické léčebny, najdeme tam slova jejího ředitele Martina Hollého, že personální stav české psychiatrie obecně je „průšvih“ a té dětské obzvlášť.
Podíváme-li se na věc ještě podrobněji, zjistíme, že skutečně nejde o žádný malý či umělý problém. Ale zjistíme také, že nejde o nic specificky českého, nýbrž o jev, který se týká celé západní civilizace. Až 13 procent českých dětí a mladistvých se prý ve svém dospívání musí vyrovnat s nějakou duševní poruchou. Přibývá týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Úzkostnými poruchami, depresemi a dalšími „dospěláckými“ diagnózami trpí stále častěji i malé, někdy již předškolní děti – a každému je jasné, že jejich léčení je potřebné, nezbytné a velmi náročné, vyžadující mimořádnou odbornost.
Doktor Martin Hollý, který je současně místopředseda Psychiatrické společnosti, říká: „Je velmi důležité, aby dětská psychiatrie zůstala samostatným oborem, abychom nepřišli o nové personální kapacity. Zvlášť v této situaci, kdy v celé republice máme šedesát ambulantních dětských psychiatrů. Dokážu si představit, že za patnáct roků, až budeme mít padesát nových lékařů, se z dětské psychiatrie udělá specializace.“ (Myslí se pouhá specializace v rámci psychiatrie). „Přestože ve většině evropských zemí je to samostatný obor a jsou věcné důvody, aby dětská psychiatrie samostatným oborem zůstala. Vykřičník je nad tím, že průměrný věk ambulantních dětských psychiatrů je kolem šedesáti let“ (http://www.bohnicebezhranic.cz/cs/zajimavosti-z-oboru/V-republice-mame-60-detskych-ambulantnich-psychiatru-Prumerny-vek-60-let__s629x7519.html). A můžeme se porůznu dočíst mnoho dalších rad a doporučení (na která již nebudu odkazovat).
Bolestně však cosi postrádám: slova o prevenci a o hledání příčin. Pokud nastane nějaký negativní vývoj, a není na světě mnoho horších věcí, než je nárůst počtu dětí vyžadujících psychiatrickou péči, řekl bych, že prvně by se měly hledat příčiny a mělo by se začít odstraňováním příčin. V každém medicínském oboru se mluví o prevenci, o tom, že prevence je stejně důležitá jako léčení a kolik prevence šetří sil a kolika předchází trápení... Tady ne. V případě duševních poruch malých dětí jaky by slovo prevence nikoho ani nenapadlo.
Jasně: mohlo by to vést až k takovým nepřípustným požadavkům, jako že nejlepší prevence všech trápení malých dětí je pevná a stabilní rodina, stálé a láskyplné rodinné vztahy, a ty že jsou možné jen tam, kde jsou si manželé věrní a nehledají dobrodružství mimo vlastní rodinný krb. Že žádná lékařská péče, ani kdyby bylo dětských psychiatrů ne nedostatek, nýbrž nadbytek, nemůže suplovat dobré a laskavé rodiče, pro něž není největším zájmem co nejdřív své dítě odložit do nějakého kolektivního zařízení, aby jim nevadilo v kariéře. A že zvláště úloha matky, která je s dítětem a má na dítě čas, je nenahraditelná.
Zkrátka: musela by se zpochybnit některá genderistická dogmata a muselo by se jaksi moralizovat; což vše je ovšem přísně zakázáno. To už raději ať děti trpí a my jim k tomu zaopatříme dostatek psychiatrů.