Portfolio... Slyšíme teď toto slovo často. „Musíme usilovat o silné portfolio v Evropské komisi...“ „Střet zájmů premiéra Andreje Babiše snižuje naši šanci na získání důležitého portfolia...“ „V Bruselu už teď probíhají intenzivní zákulisní jednání o rozdělení jednotlivých portfolií...“ (Předkulisní jednání o rozdělení jednotlivých portfolií se nevedou.) Portfolio je termín prioritně z oblasti financí. V politice se u nás ve stejném významu užíval termín portfej (z francouského portefeuille = taška na spisy), totiž „obor působnosti ministra“.
Evropská komise je jakási vláda Evropské unie – a není to vláda. Nemá ministry, ale komisaře. Evropský parlament sice komisaře schvaluje, ptá se jich a zkoumá je („griluje“), může je neschválit, ale nemá možnost Evropské komisi vyslovit nedůvěru a odvolat ji. Evropská komise má v současné době mít 28 členů – předsedkyni plus 27 zatím ještě nejmenovaných komisařek & komisařů; každá členská země Evropské unie je zastoupena jedním komisařem, a to velká jako malá, Malta nebo Kypr jako Německo nebo Francie. Počet portfolií neplyne z toho, co je třeba řešit nebo spravovat, nýbrž z počtu členů EU.
Chceme-li trvat na standardních demokratických pravidlech, a proč bychom na nich neměli trvat, musíme konstatovat, že z hlediska demokratických pravidel je to celé jakési divné a pokroucené.
Větší vliv na složení orgánů Evropské unie mají národní volby než volby do Evropského parlamentu. Kandidáty na eurokomisaře totiž navrhují jednotlivé národní vlády a portfolia jim přiděluje paní předsedkyně Evropské komise, která rovněž nevzešla z evropských voleb.
Přitom pravidla, podle kterých se portfolia rozdělují, jsou zcela neprůhledná a nejasná, je to výsledek zákulisních vlivů. I národní vlády v evropských zemích samozřejmě vznikají z neveřejných rozhovorů, ale víme přesně, kdo do nich vstupuje a jakou mají jednotliví aktéři sílu, danou výsledky ve volbách. V případě rozdělování portfolií v Evropské komisi však není počet křesel v Evropském parlamentu nijak rozhodující a můžeme jen odhadovat, kolik procent vlivu na výsledná rozhodnutí má německá vláda, kolik francouzská a kolik – třeba – bulharská...
A nám nezbývá než výsledek jejich zákulisních dohod tak nějak vzít na vědomí.