Zítra (píšu tuto poznámku v pondělí 10. srpna 2020 ráno) se má vrátit domů český tým, vyslaný na pomoc katastrofou postiženému Bejrútu; byla to zvláštní mise. Psi cvičení na vyhledávání osob zasypaných v troskách nikoho nenašli, jen si prý lehce zranili tlapky o střepiny. Ale mohli někoho najít? Dezorganizace na místě byla taková, že čeští záchranáři půl dne čekali, než jim libanonská armáda, patrně jediná síla v zemi schopná alespoň jakési organizace, přidělila úsek, kde mají pracovat; přitom při hledání v troskách záleží na každé hodině! A sotva záchranáři začali pracovat, armáda je zase stáhla, prý z obav o jejich bezpečnost. Střed Bejrútu (ale nikoli přímo trosky v okolí přístavu) zaplavily tisíce účastníků násilných protivládních demonstrací, které bezpečnostní složky rovněž nikoli v rukavičkách potlačovaly... Libanonská vláda je asi opravdu špatná, ale to je potřeba demonstrovat proti ní ještě aktuálnější než pomoc pro nezvěstné, kteří možná zůstávají zasypaní v ruinách?! Nikde jinde jsem o podobně nedočkavých demonstrantech neslyšel…

A sama katastrofa s téměř dvěma stovkami mrtvých, desetitisíci zraněných a statisíci lidí, kteří se ocitli bez domova! Tentokrát nešlo ani o oběti rozzuřených živlů, ani o následky válečného konfliktu, nýbrž o důsledek lidské nedbalosti.

A ziskuchtivosti: tisíce tun ledku, zabavených ruským obchodníkům a v rozporu s jakýmikoli představami o bezpečnosti skladované v přístavu. Ledek je zcela šílená trhavina, ale jako by nás před ním sám Bůh chtěl chránit, je těžké přivést jej k zážehu; děsivé bejrútské explozi předcházela ještě jedna, mohutný výbuch nějaké jiné, rovněž nesprávně skladované hořlaviny...

V aktuální promluvě při včerejším (9. srpna 2020) poledním setkání s modlitbou Anděl Páně vyjádřil Svatý otec svoji solidaritu s katastrofou postiženým Libanonem, a to podrobněji než při jiných podobných smutných příležitostech, a přidal i nenápadné, ale zřetelné napomenutí: opakovaně vyzval libanonskou církev, aby byla s lidem, a výslovně nabádal kněžstvo v Libanonu, aby – žilo v chudobě.

Libanonu se říkalo Švýcarsko Blízkého východu, byla to malá arabská země, velmi bohatá i bez ropy, vzniklá oddělením od Sýrie z vůle západních mocností, především Francie, aby vznikl stát, kde katoličtí maronité budou mít většinu. (Z maronitů pocházel Šarbel Machlúf, světec v posledních letech velmi populární i u nás).

Ovšem slabý Libanon ležící na křižovatce blízkovýchodních konfliktů se zapletl do dlouhých občanských válek mezi muslimy a mezi křesťany a stal se posléze hříčkou mocných cizích hráčů, především Íránu a na něj napojeného hnutí Hizballáh; maronité se s muslimy nakonec nějak dohodli a věnovali se především byznysu; měli také zřetelně méně dětí než vyznavači islámu (dnes je křesťanů mezi občany Libanonu jen něco málo přes čtvrtinu).

A moci v zemi se chopili lidé, kteří si říkají: ať je jakkoli, jen když nám se daří.

Je to obraz budoucnosti našich vlastních bohatých společností?