„Mluvím s učiteli, které znám, a slyším od nich, jak už jsou unavení, vyčerpaní,“ píše ve svém fejetonu ve Skleněném kostele Renata Skalošová. Myslím, že unavení jsme už z pokračující covidové pandemie všichni. Zároveň si však zvykáme. Lída Rakušanová si ve svém komentáři v Českém rozhlase Plus všimla, jak v městské hromadné dopravě v Praze přibývá lidí bez roušky přes ústa a že roušku občas nenosí už ani personál v restauracích – natož aby vyžadoval nějaký kód. A vysvětluje to, myslím si, že správně, ne nějakou programovou neposlušností vůči vládě, nýbrž tím, že lidé si na covid zvykli, mnozí už ho mají za sebou a už se tak nebojí. Srovnal bych to na svých třech návštěvách v divadle v posledních dvou měsících: nejdřív mě do sálu vůbec nepustili, protože jsem, blbec, zapomněl potvrzení, ač jsem měl platnou vstupenku a dušoval se, že jsem skutečně plně očkován – a naposled už po mně ani žádné potvrzení nechtěli. Mizí strach, mizí jakási iracionální hrůza z nákazy.
Ale především jsme skutečně všichni unavení. Co také zmizelo, to byla jakási počáteční radost z toho, jak si s nároky a omezeními covidové doby umíme poradit, jak zvládáme organizaci karantény, jak umíme pomáhat dětem při výuce online…
Bereme to všechno, myslím, jako tíži života – jen jsme si zvykli, že život je teď prostě o něco těžší. Ale ale únava z omikronu nás usvědčuje, jak jsme v důsledku techniky a pokroku zpohodlněli, jak prostě vůbec nic nevydržíme... O kolik těžší měli život, a to od kolébky po rakev, naši ještě nepříliš dávní předkové. Dnes trpíme, že se odkládají operace, které se tehdy vůbec nekonaly (o dalších vymoženostech moderní medicíny ani nemluvě). Lidem přišlo normální, že voda není tekutina z kohoutku, ale musí se pro ni do studny, a to ať je horko, nebo mráz. Kdy délku pracovní doby neurčovala smlouva, nýbrž slunce na obloze.
A lidé si zpívali písničky, které známe dodnes – a byli šťastní. Zatímco my jen jaksi (tupě?) čekáme, že to všechno přece jen jednou skončí. (Ale až to skončí, myslím nebudeme pořádat trachtace na Karlově mostě a večírky v barech. Myslím, si že budeme skromnější.)
Ministerstvo zdravotnictví (to minulé) nám – jak je to už dávno – tvrdilo, tedy říkali to odborníci, že očkování bude znamenat konec epidemie, očkovací kampaň se konala pod heslem TEČKA, ale, jak jsme si mezitím všimli i ti odborníci, nebyla to tečka.
Snad příště?
Anebo vůbec ne? Třeba už žádná tečka nebude, pandemie tu zůstane vždycky. Po mutaci omikron mohou přijít další a další, řecká abeceda je dlouhá. A až se vyčerpá, můžeme začít označovat nové verze pandemického viru čínskými znaky, a těch jsou, jak známo, desítky tisíc.