Ve 4 hodiny středoevropského času jsme se dnes vrátili desítky let zpátky, do doby, kdy bylo normální, že ten, kdo se rozhodl vybudovat impérium, začal prostě uplatňovat svou sílu a moc: podrob se mi, jak já chci (model Minsk), nebo tě smetu (jako Kyjev)... Všechna impéria se takto budovala, od starověkých orientálních despocií či starého Říma po koloniální impéria 19. století a globální mocenské struktury 20. století. Vidíme dnes budování impéria v přímém přenosu – a už jsme tomu odvykli, je to pro nás nezvyklý pohled...
Zhruba za hodinu má „promluvit k národu“ český prezident Miloš Zeman, člověk, který má velmi rád imperiální struktury všeho druhu, v nichž vidí vzor pro „stabilizaci společnosti“. Co asi Miloš Zeman řekne? Omluví se, že s takovou jistotou prohlašoval, že nedojde k tomu, co se právě teď odehrává před našima očima? Že mluvil o „další blamáži“ amerických zpravodajských služeb? Nedokážu odhadnout, co se z něj vysype, ale myslím, že invazi sice odsoudí, protože se nebude chtít ocitnout v naprosté izolaci – ale připojí k tomu několik zlomyslností… Český prezident je ovšem jen maličký hráč na globálním poli, ale myslím dnes na jiného, daleko důležitějšího histriona.
Celý demokratický svět, USA, Evropská unie, Spojené království, Austrálie, Japonsko, je v postoji k probíhající agresi až nečekaně jednotný, ale kladu si otázku, jak by se celá situace vyvíjela, kdyby v Bílém domě seděl Donald Trump (člověk, který se možná za tři roky zase do Oválné pracovny vrátí...) – a není mi z takové představy dobře.
V množství podobně znějících reakcí nejrůznějších politiků a odborníků, které dnes slyšíme, mě zaujala slova generála v záloze Jiřího Šedivého, bývalého náčelníka českého generálního štábu: „Výzbroj Ukrajiny mohla být mnohem lepší, což je spíš náš problém než jejich. Západní pomoc ukrajinské armádě byla velmi váhavá…“
Nad čím váháme v tuto chvíli?