Před třemi dny, 13. května, na svátek Panny Marie Fatimské, jmenoval Svatý otec olomouckého arcibiskupa a moravského metropolitu Jana Graubnera (narozeného 29. srpna 1948 v Brně) arcibiskupem pražským a primasem českým; jde o přestup z jedné církevní metropole do jiné, kdy obě mají společnou biskupskou konferenci. Nezaznamenal jsem ani jedinou reakci, osobní nebo mediální, která by tvrdila, že to není veliké překvapení.
Je to překvapení.
A taky prostor pro spekulace. Proč nebyl jmenován arcibiskupem někdo z pražských pomocných biskupů? Nebo z pomocných biskupů z jiných diecézí? Nebo z profesorů teologie? Jakou má chybu Zdeněk Wasserbauer, že nebyl jmenován právě on? Nevím, nemůžu říct – a nemůžu říct nic ani k dalším spekulacím. Nemám žádné informace ze zákulisí (a jsem rád, že je nemám). Takže pokud ode mě nějaké spekulace čekáte, teď můžete přestat číst.
Jestli mě totiž něco na naší církvi štve a provokuje ze všeho nejvíc, je to mudrování o biskupech. Jestli se někdo chce už zde na zemi přiblížit k nekonečnu, tak nejspíš při nekonečnosti našich diskusí o biskupech: co který z nich řekl, co udělal (samozřejmě, rozumí se, co udělal špatně), jaký je, jaký byl, jaký by byl, kdyby… Snad jenom děvčata v pubertě diskutují vášnivěji o klucích nežli my o biskupech.
Spíše než spekulacím bych se chtěl maličko věnovat nakouknutí do dějin. Ale to až za chvíli. Nejdřív tedy konstatování, že jmenování Jana Graubnera beru na vědomí, přeji mu v novém úřadě Boží požehnání a modlím se za něj. A čekám, kdo se stane novým arcibiskupem v Olomouci (ale kdo to bude, netuším).
Sám Graubner, soudě podle jeho mediálních vyjádření, bere své jmenování s poslušností a s nadhledem. Řekl, že mu bylo z Vatikánu sděleno, že má počítat s tím, že je to tak na čtyři pět let. „Za tak krátkou dobu se nic velkého udělat nedá,“ řekl. No, není to doba zas tak krátká. Na čtyři roky je po volbách jmenován premiérem vítěz voleb – a těžko by si mohl dovolit říct, že za tak krátkou dobu se nic moc udělat nedá. Krátká je taková doba jen ve srovnání s tím, že jako olomoucký arcibiskup sloužil Jan Graubner skoro třicet let – a připočteme-li i službu pomocného biskupa, tak v Olomouci „biskupoval“ déle než třicet let…
Říkám, že nechci spekulovat – ale když řeknu, že Graubnerovo jmenování na pražský stolec je určité nouzové, krizové řešení, tak to snad není spekulace, jak je to jasné a zřetelné.
Povolávání biskupů z Moravy na stolec svatého Vojtěcha ve chvíli, prožívané jako chvíle krize, má prastarou tradici. Původem z Moravy byl Antonín Brus z Mohelnice (1518–1580), jmenovaný pražským arcibiskupem roku 1561 po sto čtyřiceti letech sedisvakance. Ale zůstaňme jen u moderních dějin: když v roce 1916 vnímala rakousko-uherská válečná mašinérie situaci v Čechách jako krizovou, zařídila, že na pražský arcibiskupský stolec nastoupil dosavadní brněnský biskup Pavel hrabě Huyn. Aby Čechy srovnal. V roce 1918 z Čech doslova uprchl. Tak raději opačný příklad: František Tomášek, rodák ze Studénky a před rokem 1948 profesor katechetiky na Teologické fakultě v Olomouci. Biskupské svěcení přijal v podzemí už v roce 1949, ale nepatřil k těm, kdo se zabetonovali v tajné církvi, nýbrž hledal cestu k možnosti veřejné služby, třeba i s určitými kompromisy; do arcibiskupského paláce v Praze přišel roku 1965 jako apoštolský administrátor, po dvanácti letech, roku 1977 režim souhlasil s jeho jmenováním pražským arcibiskupem, ale nikdy jej nepřestal trápit a šikanovat. A pak přišel triumf: František Tomášek uvítal po pádu komunismu u nás Svatého otce Jana Pavla II.
Tak. Takže jen sám Bůh ví, co v Praze, ať již bude jeho čas jakkoli krátký či dlouhý, čeká na Jana Graubnera.