„Proč o tom nepíšeš? Všichni o tom diskutují...,“ volá mi kamarád.

„To víš, jako vždycky. Čekám, až to nebude tak aktuální – abych se nad tím moh trochu zamyslet...,“ pokouším se zažertovat.

„Ne, vážně,“ volá, „mě to připadá jako průšvih a obrovskej skandál!“

„To jistě,“ souhlasím. „A co máš na mysli?“

„No přece ty nevděčný Arabáše, jak od nás zdrhli do západního – teda dneska už vůbec do Německa...“

„Nic o nich nevím, arabsky neumím, nemluvil jsem s nimi... Vím o nich jenom to, co bylo ve veřejně přístupných médiích...“

„No – no to seš celej ty, co tohle říkáš, alibista! Já myslím, že fakta jsou jasný – i jenom z toho, co bylo v médiích.“

Uvědomuji si, že se zase dostávám do – velmi neoblíbené – pozice redaktora bránícího se před útokem nespokojeného čtenáře, i když tentokrát kamaráda. Přecházím proto do ofenzívy: „Přijali jsme chudáčky černoušky z pralesa, musí nám být vděční, sníst, co jim navaříme, od rána do večera děkovat, a to pokud možno vkleče, zírat s údivem na splachovací záchod a klepat se zděšením na zasklené okno, jak je možné, že je skrz to vidět...!“

„Nezesměšňuj to, prosím tě. Někdo je přijal. Oni projevili zájem sem přijít, přijali naše pohostinství, teda ne moje, samozřejmě, ale té nadace, co jim to zařídila, i vlády a České republiky jako státu... Tisíce jiných uprchlíků se sem marně snaží dostat a je pro ně jako sen to, co jim se naservírovalo na stříbrném podnose...“

„No, když už jsme u toho stříbrného podnosu: třeba to pro ně právě stříbrný podnos není... Faktem je, že o nich nic nevíme. Křesťanští uprchlíci před Islámským státem...“

„...takzvaným Islámským státem!“

„Říkám Islámský stát, a ne před Takzvaný islámský stát, i když není mezinárodně uznávaný, tak jako říkám Evropská unie, a ne Takzvaná evropská unie, i když zahrnuje jen menší část Evropy, a ne celou Evropu... A nepřerušuj mě!!!“

„Promiň...“

„Česká novinářka a dokumentaristka, šéfredaktorka časopisu Lidé a země, která natáčela v Iráku snad stokrát, velice zajímavě mluvila o tom, jak v kurdském Irbílu žijí křesťanští uprchlíci před Islámským státem: sice v zemi, která vede válku, ale přesto relativně v klidu, sice uprostřed muslimů – ale mezi těmi žijí odjakživa, už stovky let – a teď to podstatné: někteří z nich žijí v bídě, jiní, kvalifikovanější, úspěšnější, si v Irbílu pronajímají i luxusní vily... Neměnil bych s nima, rozuměj, ani s jedněma, ani s druhýma, ale co chci říct, to, co opakuju možná moc často, ale je to podle mého názoru důležité: příliš snadno si děláme názor na základě jen mála a neúplných i sporných faktů a neuvěřitelně lehce si vytváříme zjednodušená klišé a strašně snadno vrháme i to, co k sobě příliš nepatří, do jednoho jediného pytle...“

„To je všechno pěkný, ale vžij se, prosím tě, do situace těch lidí z nadačního fondu Generace 21: dovedeš si vůbec představit, kolik je to stálo práce, sehnat sponzory, jednat s úřady, kolik cest do Iráku? Teď zajistit ubytování, kvalitní výuku češtiny a k tomu práce dobrovolníků, kteří se o ně starají, aby se nenudili, aby jim nebylo smutno – to všechno kdosi hodí za hlavu a bez nějakého vysvětlování si odjede jinam, kde je, a to jistě nikdo z nás nepopírá, může čekat větší blahobyt, větší materiální standard...“

„Jistě to není korektní a normální, lidsky slušné jednání, takto se chovat, o tom není podle mě sporu, ale řekl bych k tomu jen dvě poznámky. Nebo tři. Za první. Když jsem sledoval v České televizi diskusi Dana Drápala s diváky, docela jsem se styděl: to bylo přemoudřelých lidí a každý mu radil jako znalec, nějaká paní jej informovala, že všichni Arabové mají stejnou mentalitu, ať už uctívají Alláha nebo Krista – a na to prý zapomněl, mimochodem, i arabští křesťané uctívají Alláha, protože pro pojmenování Boha užívají totéž slovo, a jen jsem si říkal, s kolika arabskými křesťany a muslimy se ta paní asi zná, že se tak snadno vyjadřuje o něčí mentalitě, řeknu jen to, že křesťané v muslimských zemích tvoří hodně izolovanou komunitu, už po staletí, asi jako židé u nás před reformami Josefa II., a nikdo by neřekl, že mají úplně stejnou mentalitu – abych se nezakecal, prostě tak to šlo pořád a jen občas tam zaznělo, že většina z těch přijatých iráckých křesťanů tady přece chce zůstat a nikam neodjela...“

„O těch nemluvím, šokovali mě ti, co zdrhli...“

„Teď ještě ty zbývající dvě poznámky, co chci říct. Číslo jedna. Jako by všichni zapomněli, že i mezi Araby a mezi křesťany a vůbec všude jsou lidé lepší i horší, slušní i méně slušní, silní a slabí a vůbec a tak. A taky chudí i bohatí a někdy velmi bohatí. Druhá poznámka. Naše krátká paměť. Už je to na dvacet sedm let, ale pořád jsou pamětníci, co i od nás utíkali lidé a riskovali přitom život, aby se dostali odtud: střílelo se po nich ostrými, mohli uvíznout v drátech nabitých elektřinou... A přece se někteří z nich z emigrace vraceli domů, zase zpátky do toho Československa, kde riskovali život, aby se z něj dostali pryč; moc jich nebylo, takových lidí, ale byli. Octnout se v jiné zemi, přejít do jiné kultury, ztratit všechny vazby, to je kulturní šok, jaký si neumí představit, kdo ho nezažil; člověk může v té krizi, která, jak říkají odborníci, se ve své první vlně dostavuje po dvou měsících pobytu v cizině, jednat zkratově, možné je leccos.“

„Ale jo, taky jsem tu debatu s Danem Drápalem viděl, i když ne celou, pak jsem to vypnul. Mimochodem, trochu jsem se musel hořce pousmát, když sám sebe srovnával se Sirem Nicholasem Wintonem...“

„To bych teď nechal stranou...“

„Ty si to nahráváš?“

„Jasně...“

„Tak si nahraj ještě toto: nejvíc mě v té debatě s Danem Drápalem vyděsilo, když řekl, že v celé Jihlavě nenašli ani jednoho, rozuměj, ani jednoho lékaře, který by byl ochotný těm uprchlíkům udělat nezbytnou vstupní prohlídku. Asi jsme přece jenom rasistický národ. Lékař, který třídí pacienty podle rasy, u nás není šokující výjimka, ale spíš pravidlo. A jak to na ně asi působilo, jak si asi mohli říct: kam že jsme to spadli, a tady máme, jako předmět odporu, i ze strany lékařů, prožít zbytek života, tady mají vyrůstat naše děti... Když si to tak uvědomuju, možná bych zdrhl taky...“

„A k tomu ještě, pokud sledovali v televizi nebo na anglickém internetu celou návštěvu čínského prezidenta u nás... To si museli připadat, že jsou znova v zemi Saddáma Husajna...“