1.

Říká se, že prohrát povolební vyjednávání je ještě horší než prohrát samotné volby; povolební šachy dokáží totiž udělat z výhry prohru – a naopak; jistě i v celostátní politice, ale zejména v té komunální a krajské.

2.

Povolební vyjednávání je také s to ukázat politiky ve spodním prádle, kdy někteří z nich odkládají saka i košile a nestydatě předvádějí své pravé zájmy. Ústecké krajské ANO vyhrálo volby, velmi suverénně porazilo tamějšího komunistického hejtmana; a hned po volbách byla na stole nabídka kolice bývalého vítěze a současného vítěze; nejen to: ústecké ANO se hned po volbách dalo slyšet, že dosavadní komunistický hejtman Bubeníček může zůstat na své židli – ještě než ten vznesl jakýkoli požadavek... Požadavek „anařů“ zazněl až po chvíli, ale velmi zřetelně: Bubeníček může, ač prohrál, zůstat i v nové koalici na prvním místě – přenechá-li nám zcela a úplně kontrolu krajského zdravotnictví. Hle, o co jim šlo!

3.

Čím větší kraj, tím větší kořist, tím těžší vyjednávání. V kraji Středočeském, zdá se, budou muset zasáhnout nakonec sami předsedové stran.

4.

Jistě to není nic pěkného, když si všechny strany odprava doleva minutu po volbách padnou do náruče, a už mají koalici proti vítězi voleb (tak brzy, že ani čtenář Boženy Němcové neuvěří, že nebyla hotová před volbami); tím vítězem je v devíti ze třinácti krajů hnutí ANO. Jenže – ono to má dvě strany: na jedné nepochybně dosavadní politický establishment nestál o tom, aby mu někdo rušil jeho kruhy, na druhé má pravdu předseda KDU-ČSL Bělobrádek, když říká, že pokud někdo pozurážel všechny ostatní strany a nazval jejich funkcionáře neschopnými lidmi a zloději, těžko si může myslet, že s ním pak budou chtít uzavírat koalici. (Něco takového si nechává dlouhodobě líbit jen Bohuslav Sobotka.) Otevřeně to řekl plzeňský vítěz povolebního vyjednávání: ostatní představitele znám, ale politiky z ANO jsem viděl na plakátech, jinak o nich nevím nic...

5.

Připadá mi ovšem absurdní, když prezident republiky Zeman používá (dává svému ovčáčkovi používat) slovní spojení „zrada voličů“ – co jiného byla svého času opoziční smlouva mezi tehdy Zemanovou ČSSD a tehdy Klausovou ODS – když obě partaje celou předvolební kampaň vedly hlavně o tom, jak hrozným nebezpečím je ta druhá z nich? Prezident, a to je jeho největší politická síla, má jen velmi krátkou paměť; co bylo kdysi, to už neví, krátkodobého pamatováka zato uplatňuje, dokud nepřítele nezničí. Anebo nakonec, jak doufám, sám sebe.

6.

Doba povolebního vyjednávání je jednou z těch, kdy mají politikové novináře rádi: otázky novinářů na to, s kým politik uzavře koalici a s kým ne, s kým jedná a s kým nejedná, nepatří mezi ty nepříjemné – a politik si při nich připadá jako malý stvořitel: taková bude vláda, nyní konkrétně v kraji, jakou si ji my uděláme... A – v neposlední řadě – novináři slouží v těchto dnech jako důležitý komunikační kanál: kdo s ním umí dobře zacházet, má už kus povolebního úspěchu na své straně; jsem-li politik, můžu například před média vzkázat náznak lukrativní nabídky politikovi, který se mnou nejedná anebo dokonce ani nechce jednat, a tím ho nahlodat; můžu říct, že ještě není dohodnuto něco, co už v zákulisí je dohodnuto – a tak šířit tolik potřebou nejistotu, která může vést k vyjednání lepších podmínek pro mě; můžu něco říct mezi čtyřma očima a před novináři prohlásit pravý opak – a tak účinně zastrašovat soupeře; možnosti jsou tu takřka nepřeberné.

7.

Z čeho mám v letošních krajských volbách tu nejmenší radost, je vítězství hejtmana Zimoly v Jihočeském kraji. Demagog a intrikán, lhář a člověk bez nějakých velkých mravních zásad – co na něm Jihočeši vidí? V kraji je nicméně oblíben a jeho elektorát je pevný. Což nedává, popravdě řečeno, moc dobré vysvědčení inteligenci průměrných Jihočechů. Jenže tu nejde jen o Jihočechy. Zimola stanovil jako podmínku jiným stranám pro příští koalici, že podpoří zákonodárný návrh kraje na zdanění náhrad za církevní restituce: rozumíte tomu? Ve věci restitucí vláda něco podepíše, sněmovna něco odhlasuje, celostátní ČSSD schválí – ale jihočeský jakobín využije zákonodárnou iniciativu kraje a vyrazí na zteč. Vyvolávání negativních nálad proti církvi je jedna z nejhnusnějších věcí, které se vůbec dají v politice dělat. Návrh na zdanění – a tím reálně zmenšení – dohodnutých církevních restitucí prý je, jak vyhlásil bratr Zimola (podoben bratru Žižkovi u Sudoměře!) – „prapor sociální demokracie“! A kuš! Prapor! Drapeau rouge! Krasnoje znamja! Ať žije revoluce! Na zteč! Pryč s flanďáky! Urá! Zatím se šel jenom do Prahy představit prezidentovi jako budoucí sociálně demokratický premiér země.