Zeman
17. listopad je státní svátek. Hlavou českého státu je prezident. A pokud prezident oznámí, že nebude slavit státní svátek – je to dobrá zpráva. Dobrá zpráva pro demokracii: slušným lidem se nakonec přece podařilo zahnat Miloše Zemana do rohu. Za „hlavní státní svátek“ Miloš Zeman prohlašuje 28. říjen – ačkoliv ústava ani zákon takový termín neznají. A pokud někdo nepřišel, ač pozván, na Hrad slavit s ním 28. říjen, byl to v očích hlavy státu ten nejhorší prohřešek, ať už se ho dopustil Čech či cizinec, doopravdy – či jenom domněle (protože prezident, kromě jiných neduhů, už také špatně vidí a občas některého ambasadora přehlédne); jak nemůže 17. listopad studentům ukrást, k společné akci s pravicovými extremisty zneužít či jinak zfalšovat – raději jej neslaví. Já myslím, že je to velké vítězství demokracie.
Klaus
Není menšinový názor jako menšinový názor: když se politici z KDU-ČSL na pražské Národní třídě pomodlili Otče náš, Česká televize to neukázala; když exprezident označil zvolení Donalda Trumpa za naději pro svobodu a demokracii a Evropskou unii za hlavní nebezpečí, Česká televize to občanům zprostředkovala. Ale vše se mění, i Václav Klaus: není to tak dávno, co náš jediný žijící exprezident vztah k Evropské unii formuloval slovy, že zatímco ke sjednocování Evropy neexistuje alternativa, ke způsobu, jakým se to nyní uskutečňuje, ano, velice se mi tato formulace líbila – dnes se Klaus chová jako ryzí kremelský agent a evropské sjednocování mu vadí jako takové... Nějak při tom zapomněl dodat, že to byl svého času právě on, kdo jako premiér Česka podal do Evropské unie přihlášku. A kupodivu přítomná televizní redaktorka mu to nepřipomněla. Třeba to neví.
A pokud jde o brexit, který Klaus rovněž pochválil, řekl bych, že se tak stalo ze zcela jiných důvodů, než proč jsem jej uvítal já: nadějí pro svobodu a demokracii není ani tak brexit sám, podobných referend, i když ne o obnovení, jen omezení národní suverenity, se už v Evropě konalo víc, ve Francii, v Nizozemsku, v Irsku – ale vždy se to, zcela nedemokraticky, nakonec řešilo tím, že se referendum de facto neuznalo a to, co Brusel chtěl, se nakonec přijalo bez referenda jen rozhodnutím národního sněmu nebo se lidové hlasování konalo znovu, jen s větším nasazením propagandy; brexit je první hlasování národa, kterému se mocenské struktury nevysmály, nýbrž vzaly je vážně. A to je nepochybně naděje pro demokracii.
Národ
V Národním divadle se včera již po sedmé předávaly ceny Paměti národa – které se v očích mnoha lidí stávají prestižnějším a čestnějším oceněním než medaile udělované Milošem Zemanem na Hradě. Miloš Zeman se opakovaně chlubil velikým počtem návrhů, ze kterých vybral třicítku svých oceněných: že by ti čtyři (pátým byl Jiří Brady), kteří získali Cenu paměti národa, mezi nimi nebyli? Nebo se Miloši Zemanovi tyto úžasné, ovšem antikomunistické osobnosti nelíbily?
Sám se Miloš Zeman ničeho neúčastnil, ale stihl pochválit, že desítky ohlášených pochodů a demonstrací představují široké spektrum názorů. Skutečně je možné takto velkoryse rozevřít ústí jednoho pytle a hodit do něj s radostí všechny? Od skorofašistů (ti všem Zemana, ač nepřítomného, podpořili) – až po stalinisty (ti ovšem Zemana taky podpořili)?
Kdo se ti nejvíc líbil? ptala se babička malého Mirka po společném zhlédnutí včerejších večerních zpráv. Mireček, ač ještě nechodí do školy, měl ovšem politicky jasno: „Babičko, ti, ti – těžkooděnci!“