Oslavy sta let od vzniku samostatného československého státu už máme snad za sebou. Byly to – alespoň pro mě – oslavy přehnané až nepříjemné, vedené lidmi, které by hlavní tvůrce Československa Tomáš Garrigue Masaryk myslím jen se skřípěním zubů akceptoval (Andrej Babiš) či s pohrdáním odmítl (Miloš Zeman). Vzpomínková publicistika v oficiálních médiích byla plná planých frází, polopravd, zkreslenin, nevyslovení podstatných faktů i naprostých lží. (A když pak v prestižním čase ve veřejnoprávní televizi vystoupil jako mravní autorita a učitel dějin, učil o Antonínu Švehlovi, zpěvák Karel Gott, který, jak naznačil, nevinně strádal před listopadem 1989 i po něm, udělalo se mi z toho všeho šoufl. 

Jakkoli mám myslím smysl pro tradice a pro poezii a z toho důvodu podporuji demokratickou monarchii, takovou podobu monarchie, jakou mělo Rakousko-Uhersko, je třeba odmítnout. Nesouhlasím s těmi názory, které tvrdí, že Rakousko-Uhersko byla „katolická velmoc“ a že zřízením volnomyšlenkářské Československé republiky křesťanství v naší zemi ztratilo. Pozice, o které ve srovnání s Rakouskem církev za první republiky přišla, byly již zcela formální, nebyly podložené životem víry – a ve výsledku zvěstování evangelia škodily.

Jistě, z církve odešlo po převratu přes milion věřících – ale byli to skutečně věřící? Církev v novém státě ztratila nemalé mocenské pozice, přišla o část majetku, biskupové už nebyli automaticky z titulu své funkce členy horní sněmovny, nově založeným univerzitám v Brně a v Bratislavě chyběly teologické fakulty – a tak by se dalo pokračovat. Jistě, císař Karel žil na rozdíl od T. G. Masaryka jako svatý muž a nikdy by neřekl „Tábor je náš program“ – nikdy by veřejně nepopíral božství našeho Pána, na rozdíl právě od T. G. Masaryka, který, ač formálně evangelík, vyhlásil: „Ježíš – neříkám Kristus.“

Jenže Karel už neměl čas ani sílu změnit systém, kde biskupy se stávali často synci z aristokratických rodin jen pro své spojení s trůnem a obcházeli se lidé daleko vhodnější, kde výuka náboženství byla sice pro ty, kdo nevystoupili z církve, povinná – ale jen málokdo měl na ni později dobré vzpomínky a čerpal z ní pro svůj život z víry.

Za Rakouska by se těžko stal olomouckým arcibiskupem Antonín Cyril Stojan, moravským lidem právem ctěný jako světec, ačkoli byl už před první světovou válkou známou osobností. Vcelku první republika naši církev, řekl bych, očistila a ozdravila. A ještě mnohem, mnohem víc to platí pro Slovensko, kde se teprve za republiky stali biskupy první roduvěrní Slováci, pro miliony Slováků se mohlo rozvinout předtím nedostupné vyšší vzdělání v mateřštině a výuka v seminářích přestala být ovlivňována maďarizací (ještě ve 30. letech si všiml český autor Ivan Olbracht, že řeckokatoličtí kněží, působící mezi Rusíny a vzdělaní za Uherska, mluví nejraději maďarsky...).

Do té míry, do jaké jsme s to číst Boží řeč v dějinách a v našich životech, do té míry si troufám říct, že rozpad Rakousko-Uherska a odstranění jeho politického systému byla vůle Boží – a Bůh těm, kdo k tomuto cíli pracovali, pomáhal a žehnal. V rozhovorech s Karlem Čapkem T. G. Masaryk říká, že se cítil být veden ke vzniku Československa po celý život, i když si to zprvu neuvědomoval – ale zpětně vidí, že všechno, co dělal, k tomuto cíli směřovalo.

Za vznik Československa máme proč být Bohu vděční – i když pozdější historie tohoto státu nebyla vždycky povzbudivá. Ale to už je jiná historie.