Bylo to u nás, na střední Moravě, ne v Mostě. 

Byl čtvrtek večer. Náš osmiletý syn, dejme mu pro tentokrát jméno Honza, přijel vlakem domů z nedalekého města. Slyšel jsem jej na chodbě a s ním ještě nějaké další hlasy. Na verandě stál Honzův o dva roky starší kamarád se svou maminkou.

Od Honzova kamaráda jsme vyslechli, co se stalo.

„Čekali jsme na nádraží na vlak, bylo tam více lidí a také cikáni. Váš syn se najednou na jednoho z nich, jmenuje se Mário, obrátil a řekl mu: ´Ty p... černá´. Vtom se objevila Máriova maminka a byla velmi rozrušená. Ale už přijížděl vlak. Honzovi jsem řekl, ať nastoupí a cikánské mamince jsem pověděl, že Honza není špatný kluk, že promluvím s jeho rodiči a oni už mu své řeknou.“

S manželkou jsme poděkovali za sdělení, za chlapcův hezký a velmi statečný vstup do situace a rozloučili jsme se. Obrátil jsem se na našeho syna a zeptal, proč tak škaredě tomu chlapci nadával. Jeho odpověď byla: „Já jsem to neřekl!“ 

Honza se vytratil do svého pokojíku. S manželkou jsme stáli mlčky na chodbě, byli jsme nešťastní, smutní. 

„Vidím jako řešení sednout do auta, najít tu cikánskou rodinu a poprosit za odpuštění,“ řekl jsem, „představ si, že třeba naší dceři někdo takto vynadá, jak to bude bolet ji i nás.“ „Vždyť vás tam ještě zmlátí,“ namítla žena. 

Připustil jsem to a řekl, že by to byla pochopitelná reakce: „Víš, to možná bude zaplacení za to, jak nadával náš Honzík...“

Syn již seděl na posteli a oblékal si pyžamo.

„Honzo, pojď, obleč se a pojedeme do města.“

„Proč, tati, já už chci spát...“

„Půjdeme najít Mariovu rodinu a omluvíme se.“

„Ale já jsem to neříkal, já nikde nepojedu, co když mne cikáni zbijí.“ Pláč doplňoval jeho nesouhlas.

„Neboj se, kdyby tě chtěl někdo uhodit, postavím se před tebe a ty ránu nedostaneš...“

Chlapec plakal, ale začal se oblékal.

Nechal jsem doma peněženku, s sebou jsem si vzal jen doklady a mobil s dopředu navoleným číslem policie.

Vycházeli jsme z domu a chlapec začal znovu plakat a přerývanými slovy říkal, jak moc se bojí.

Manželka mu důrazně odpověděla: „Uměls nadávat, tak teď buď statečný.“

Po cestě se mne Honza zeptal: „Tati, můžu se tě držet za ruku?“

„To víš, že ano a budu tě držet pevně,“ ujistil jsem ho.

Během cesty jsem se znovu zeptal na situaci na nádraží s tím, že jsem chlapci trochu usnadnil odpověď. „Honzo, jak jste tam byli, tak jsi to ani jako neřekl, ale tobě ta slova tak nějak vyjela z pusy..“ Souhlasně přikyvoval.

Zaparkovali jsme před starším domem, prvním z několika vytipovaných. V oknech jsme viděli romské obyvatele. Dveře do potemnělé chodby byly dokořán. 

Honza mi mačkal ruku. Stoupal jsem spolu s ním po točitých schodech. 

Podívali jsme se na sebe a zaklepali: „Dobrý večer, bydlí tady prosím Mário?“

„Ano, tady je,“ odvětila jeho maminka.

Představil jsem sebe i syna a sdělil důvod naší návštěvy. Potom jsem poprosil maminku i jejího chlapce o odpuštění za nepěkná slova našeho Honzíka.

Ten se slzami v očích podal Mariovi ruku a také poprosil za prominutí.

„Mohu vám uvařit kávu?“ zeptala se mne neočekávaně starší cikánka s antracitově černými vlasy spletenými do dvou dlouhých copů, asi Máriova babička.

Jeho děd, starší jednooký Rom, mne vybídl, ať se posadím.

Pil jsem kávu v útulném jednoduchém obydlí cizí romské rodiny. Byl jsem pohoštěn. Starší cikán moudře hovořil o situaci, o navádění dětí mezi sebou ke špatnostem. Povídali jsme. V místnosti se rozléval pokoj, zraněná místa se hojila.

Odcházeli jsme domů a já byl vděčný za novou zkušenost. V podvědomí se verifikovala slova, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo jsou Kristovi. A Pánova otázka, kdo je můj bližní.

Večer mi telefonoval starší syn Ondřej a vyprávěl, jak v obchodě, který sousedí s jeho firmou, kradly dvě bílé maminky, již po několikáté a jak je zajistila přivolaná policie. A takové to prý byly sympatické paní...