Naposledy u nás pršelo šestnáctého března. Přesněji řečeno to bylo naposled, kdy spadlo něco, čemu se dá déšť říkat. Podle předpovědi by mělo zapršet ve čtvrtek po Velikonocích. Snad!
S výjimkou minulého týdne je krásně. V noci zlehka mrzne a ráno se probouzíme do slunečného rána. Málem jsem napsal rána svěžího, ale to by pravda nebyla. Je sucho, z polí a nezpevněných cest se práší. Tráva, běžně touto dobou bujně rostoucí, se drží při zemi. Jen ta zelená barva jí zatím zůstala.Stromy raší a nakvétají pomalu, snad díky tomu mrazu po ránu. Po loňské rekordní úrodě to letos asi nebude žádná sláva.
V neděli jsem sousedovi pomáhal spustit čerpadlo do studny. Loni v létě mu studnu čistili. Měl v ní dva metry vody a slušný přítok k tomu. Teď v ní je osmdesát centimetrů a vyčerpáno bylo za dvacet minut. Voda pomalu dotekla během pondělka.
Máme smůlu, že bydlíme v kraji srážkově zastíněném Krušnými horami. V dobách, kdy jinde lilo jak z konve, u nás pršelo tak akorát. Podle toho, co sleduji na odborných meteorologických webech, jsme takoví předskokani. Jinde bude pršet trochu, u nás celé měsíce vůbec.
Před deseti lety jsme dostavěli vodovod. Připravuje se velký projekt na připojení Rakovnicka na Severočeskou vodárenskou soustavu. Takže nám Krušné hory ty srážky, které nám berou, zase vrátí. Vypadá to, že budeme dál chodit umytí a žízní neumřeme. Co budou dělat v sousedních vískách, kde zůstali odkázaní na studny a vodovod ani nepřipravují, netuším.
Horší to bude s krajinou. Opakovaně zalesňujeme paseky vysázené po kalamitní těžbě. Je až neuvěřitelné, co sazeničky borovice vydrží. Ale úplně bez vody růst nemohou. A čtyři hektary prostě nezalejete, ani kdybyste měli kde vodu brát. Na sousedním Žatecku je to ještě o trochu horší. Loni tam začaly usychat aleje podél silnic. Třeba ta spojující Kluček s poutním místem v Liběšicích.
Větru ani dešti neporoučíme. Ale to my sami jsme rozorali meze mezi sedláckými a domkářskými políčky. S tím vzalo za své pár studánek, které zpod mezí vytékaly. Nebeské rybníčky jsme zasypali. Pak jsme vykáceli a zorali sady a přeměnili je v pole. Ovoce rostlo všude a v obchodě bylo za pár korun.
Netrvalo dlouho a přišly na řadu zahrady. Kdo by se dnes plahočil po záhonech, zaléval skleník, sušil trávu a choval králíky. O něčem větším, co má navíc rohy, ani nemluvě. Neplatí to absolutně, ale z dobrých devíti desetin našich zahrad jsou plochy s krátce střiženým trávníkem, bazénem, pergolou a nezbytným grilem pro večerní párty.
Je pravda, že v posledních letech krajině alespoň něco vracíme. Staví se nové cesty, podél nich sází nové aleje. Ozeleňujeme biokoridory. A vypadá to, že začneme vracet i drobné vodní prvky do krajiny.
Ale bojím se, že tak trochu stavíme Potěmkinovu vesnici. Protože ve volné krajině už dávno nežijeme. Nepracujeme v ní a přestáváme jí rozumět. Pro většinu z nás je to místo, kde se venčí stále četnější domácí mazlíčci, příliš často nahrazující vlastní děti, anebo se kondičně běhá. Se sluchátky na uších!