Letošní třicáté výročí pádu komunistických diktatur ve střední a východní Evropě se slaví – alespoň u nás a v Německu, kde to dokážu důsledněji sledovat – v jakémsi posmutnělém duchu, vzdor koncertům, videomapingům & ohňostrojům.

1.

V Německu kancléřka Merkelová prohlásila, že úplné sjednocení Německa potrvá padesát let a možná ještě déle – jako by před příchodem nacismu a komunismu bylo Německo zcela sjednocené, jako by v této veliké zemi s bohatou a členitou historií vždycky neexistovaly nějaké mentální a názorové zdi – mezi severem a jihem, mezi Bavorskem a zbytkem Německa, Porýním a Braniborském, protestanty a katolíky, v 19. a 20. století mezi stranami pravice a levice, nakonec oběma ozbrojenými, což ve 20. létech vedlo až k občanské válce...

Všude, i u nás a na Slovensku, pak politici a publicisté trnou nad tím kolik pamětníků je schopno prohlásit, že za komunismu jim bylo líp, ačkoli evidentně nebylo, a kdyby se měl bývalý režim skutečně vrátit, s pravidelnými nedostatky toho či onoho základního zboží, s elektrickými dráty na západních hranicích a nemožností volně si zajet třeba jen do polské Wroclawi, nadávali by ještě více než nyní. dnes. Ale není to jenom o krátkosti lidské paměti. Můj kamarád Venca Vitásek mi řekl: „Kdyby se mě ptali při nějakému průzkumu, taky jim řeknu, že za komančů mi bylo líp, i když nebylo, jen abych je nasral, darebáky!“ Ponechávám bez komentáře.

2.

K celkově posmutnělému rázu oslav patří i s tesklivou tváří pronášené obavy o osud „liberální demokracie“.
Pokud jde o obavy o osud demokracie, taky bych se připojil, ale u všech všudy, co je to „liberální demokracie“?!
Demokracie (a někteří významní politologové, berouce za slovo řecký význam tohoto výrazu, jakožto „vlády lidu“ hovoří raději – ve stejném významu – o „polyarchii“) buď je, anebo není. Může mít různé formy, může být lepší či horší, může hůře či lépe fungovat, ale podstatné je, zda nad mocnými bije bič odvolání ve volbách, anebo ne – zda občan má právo vyvíjet všeho druhu opoziční aktivitu, anebo ne. Jeden z nejlepších plakátů v listopadu 1989, reagující na komunistický žargon užívaný za perestrojky, zněl: CHCEME DEMOKRACII, NE DEMOKRATIZACI.

Buď existuje demokracie, anebo diktatura, nic třetího.

Jakýkoli přívlastek u slova demokracie je z principu podezřelý.

Existuje kromě liberální demokracie i nějaká neliberální demokracie? Jaká to je, jak vypadá?

Odpověď je nám všem jasná a je velice smutná, tedy skutečně smutná. Je to demokracie jako v Polsku, demokracie, kterou si nikdo netroufne prohlásit za diktaturu, protože vláda musí obhájit své vládnutí ve svobodných volbách, demokracie, kde vyvíjí svoji mnohostrannou činnost politická opozice – ale kde se kladou omezující překážky zcela volnému („liberálnímu“) předepisování potratů, kde vláda nepumpuje do lidu LGBT propagandu... A tak dále a tak podobně – a to přece neí možné připustit, i když jde o vládu, kterou si zvolil lid...

Užívání pojmu „liberální demokracie“ je ve skutečnosti cestou ke konci demokracie.