Podzim 1988. Loučím se s bráchou a není mi lehko. Vstupuje tajně do františkánského řádu. Moc se neuvidíme a taky se o něj trochu bojím.

Listopadový pátek. Stojíme na rohu Mikulandské ulice v Praze. Student filosofie a medik. Průvod nemůže dál. Policejní kordon se šikuje. Máme hlad jak herci. A tak, po chvíli, posilněni párkem z automatu Koruna na rohu Václavského náměstí, se vracíme na Národní třídu. Kordon se rozbíhá. Na rozdíl od těch na druhé straně máme kam utíkat. Zastavím se až na Staroměstském náměstí. Ze všech uliček vybíhají další postavy. Kamaráda jsem ztratil.

Je pondělí. Stojím v davu na Václavském náměstí. Nálada je jiná, bojovnější. Netušíme, že se o kousek dál šikují milicionáři. Zde končí realita, dál píšu sci-fi.

ÚV KSČ posílá milice do akce. Z horní části Václavského náměstí zaznívá střelba. Lidé prchají. Zdaleka ne všichni. Létají lavičky, dlažební kostky. Padají první lidé. Několik demonstrantů ukořistí pušky a obrací je proti milicionářům. Zakročuje policie. Ministr obrany vydává rozkaz k nasazení tankového praporu dislokovaného u Prahy. Část vojáků odmítá rozkaz splnit. Začínají padat hlavy.

Od pondělního večera vstupuje v platnost stanné právo. Masově se zatýká, budovy vysokých škol jsou vyklizeny. Televize do nekonečna ukazuje záběry zkrvavených policistů a milicionářů a mluví o porážce reakce. Doma je strašné ticho. Čekají tam manželka a ještě nenarozený syn.

Podaří se mi dostat domů. Tady, mimo Prahu, se nic neví. Soudruzi mají vše pevně v rukou. Komunisté, tisk, rozhlas i televize lžou. Zbývají jen „štvavé“ vysílačky. Západní demokracie bouří, ale nekonají. Reagan už téměř rok nesedí v Bílém domě.

Češi nejsou Poláci. Ani Maďaři. Trochu „zlobí“ Slovensko, ale i tam mají soudruzi situaci brzy pod kontrolou. Přesto to mají nahnuté. Bez opory v Sovětském svazu režim dlouho nevydrží.

Koncem listopadu padne Gorbačov. K moci se vrací stará stalinisticko-brežněvovská klika. K velké úlevě českých a slovenských komunistů přichází rozkaz k aktivaci sovětských vojsk dislokovaných v ČSSR.

Po zveřejnění tohoto rozkazu polský generál Jaruzelski zděšeně vzkazuje do Moskvy, aby vojska do jeho země neposílali. Druhého dne Poláci povstávají prakticky jako jeden muž, armáda přechází na stranu opozice. Sovětský blok s těžkým srdcem přichází o polský satelit. Neudrží ani východní Němce. Natahujeme další ostnaté dráty, tentokrát podél svojí severní hranice!

O mnoho složitější je situace v Maďarsku. Po týdnech rokování Rusové souhlasí s jistou mírou maďarské suverenity. Češi a Slováci si mohou o něčem takovém nechat leda zdát!

V ČSSR nastává období, které dostává název Druhá normalizace. Divné bezčasí. Podaří se mi dostudovat, všechny nás vyházet nemohli, je ze mne stomatolog. Bydlíme v panelovém domě, máme čtyři děti. Prožívám to, co můj táta po roce 1968.

Odnášejí to nervy. Lidi kolem se bojí. I já se bojím. O manželku, o děti. Nejsem a nikdy jsem nebyl hrdina. Ale drží mne příklad táty a dědy. Nezaprodali se. A stálo je to hodně!

A pak ještě jedna věc. Z bráchy je františkánský kněz podzemní církve. V první linii. V tomhle mám jasno. Komunismus je zlo a moje víra v Boha je pádná odpověď.

Roky plynou. Staré stranické kádry nahrazují technokraté. V roce 2010 se ministrem zahraničního obchodu stává jakýsi soudruh Babiš. O dva roky později je z něj místopředseda ÚV KSČ a předseda vlády. Po vzoru Číny se zavádí státní kapitalismus pod taktovkou komunistické strany.

Zhruba ve stejnou dobu mi na základě dosti kusých zpráv dochází, že západ, ke kterému jsem s trvalou nadějí vzhlížel, podivně degeneruje a mátožní. Je ztučnělý blahobytem a prosycený podivnými pseudosocialistickými názory. Jde o jiný typ společenského úpadku, než jaký pozoruji u nás. V praxi se to také projevuje demokratickou volbou podivných figur a trvalou slabostí tváří v tvář totalitnímu bloku.

Přišla padesátka. Děti odrostly. Vystudovaly technické a ekonomické obory. Učit ani mediálně působit děti z věřící rodiny nesmějí. Natož zaujímat nějakou veřejnou pozici!

Mám malou chatku na břehu Berounky, na kterou s manželkou a několika přáteli rádi jezdíme. Je nás v tom našem odlehlém kraji věřících jen pár. Perem se o svou víru jak vlci samotáři. Nemáme biskupa a dobrých kněží je jak šafránu. Moc nám pomáhá polská duchovní literatura, čtu celkem obstojně polsky.

Sedíme na terase. „Trvalo mi třicet let, než jsem začal spoléhat víc na Boha než na lidi. A to je jediný východisko,“ říká mi brácha.

„Táto,“ volá mi syn, „Babiš má velký průšvih, prý jeho firma něco rozkradla. A v Rusku se taky něco děje. Tak jedem s chlapama v pátek do Prahy.“