Přece jen bych se chtěl ještě vrátit k letošním novoročním projevům českých ústavních činitelů.
„S prezidentskými projevy se letos protrhl pytel,“ napadlo mě. Abych, sotva jsem pak usedl k počítači, zjistil, že přesně totéž napadlo i několik dalších lidí; on se s „prezidentskými“ proslovy totiž opravdu protrhl pytel: předloni jsme měli ještě jen jeden, loni už tři a letos čtyři; to je, doufám, mezní a konečný počet.
Chci šetřit svou nervovou soustavu, nebudu proto rozebírat, co řekl prezident republiky Miloš Zeman; to nechám na televizi Barrandov. Řekl bych ale jednu věc: Zeman neříkal svůj projev spatra, jak na to s obdivem k jeho zdraví & kondici poukazovali jeho ctitelé, nýbrž četl ze čtecího zařízení u kamery; přesně tak, jak to roky rokoucí dělal jeho předchůdce Gustáv Husák.
Myslím si, že prezident hořce lituje, že chtěl k národu promlouvat při sváteční rodinné pohodě u stromečku, a ne do kocoviny na Nový rok, a vrátil se proto k prvorepublikové tradici, kdy Masaryk i Beneš řečnili právě na Vánoce. Ovšem ne první republika, leč dvacetiletí normalizace tvoří pro většinu našich spoluobčanů tradici – a tak vědí, že prezident má pronášet projev na Nový rok. (Ostatně, budiž řečeno na okraj, když před lety vznikla iniciativa – se skrytým úmyslem podpořit tak „buzarem“ kandidaturu Václava Klause – aby se prezidentem republiky stal Karel Gott, říkalo se právě: „Co by prezident nemohl novoroční projev – zazpívat?“; jiné prezidentské pravomoci jsou nejasné, jasné bylo jen, že prezident má mluvit na Nový rok...)
Letos Zemanovi novoroční show už úplně sebral Andrej Babiš (ANO): to on vykládal, co jsme a co nás čeká, jak to od hlavy státu lidé očekávají... Myslím, že to podstatné o Babišově sebechvalném projevu řekl předseda ODS Petr Fiala, když konstatoval, že to byl návrat do normalizačních let: pro nás pamětníky zcela jednoznačně. Jak to kritizoval ve svém slavném prvním novoročním projevu v roce 1990 Václav Havel: kolik jsme toho vyrobili a jak naše země vzkvétá – problémy v podstatě žádné, pracujme a radujme se, hujajája!
Pětiminutový novoroční fejeton Jaroslava Kubery (ODS) se mi – po formální, po literární stránce – líbil letos ze všech „prezidentských“ projevů nejvíce; ukázalo se znovu, že dobré psaní je prostě fotografií, otiskem duše svého tvůrce: v těch pěti minutách přednesených ze Senátu (ne z pekla, kam, jak Jaroslav Kubera připomněl, přeřadil Senát Miloš Zeman) byl prostě celý Kubera, se svými přednostmi i limity. Především stručnost: Jaroslav Kubera nemluví vždy moudře, ale mluví vždy konkrétně, vždycky sám ví, co to mluví, a to je něco, co se nedá v politice, a nejen české, ani dost pochválit. Kubera byl pregnantní, vtipný – a je vždycky příjemné slyšet politika, který právě takto hovoří, nic nekroutí a nezaobaluje. Pokud jde o Kuberovy názory a vyhlašovaná stanoviska, ne vždy je možné je brát vážně (i když sám řečník je nepochybně vážně bere), a tak ne vždy má smysl na ně reagovat či s nimi polemizovat. Ale když formálně druhý nejvyšší představitel české státnosti, a tím, jak známo, předseda Senátu je, prohlásí, že na Rusko a Čínu si sice máme dávat pozor (v čem? a jak?), ale pokud jde o ohrožení těmito velmocemi, nemáme být hysteričtí, jde podle mého názoru o úlet; hysterie je odborný termín z jednoho vědního oboru, totiž z psychiatrie, a tam má přesný význam – Jaroslav Kubera, který, ač je podle názoru některých lidí blázen, rozhodně není psychiatr, by neměl, a nejen on, užívat termíny, jejichž přesný význam nezná.
Horší, a také delší byl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO), jinak osobně jistě moc hodný člověk. Snažil se o neformálnost (vsedě, nohu přes nohu!), rozumně se moc nepouštěl do konkrétních ekonomických problémů, to nechal premiérovi, a chtěl mluvit nadčasově, kázat o morálce a obecných, lidských záležitostech; chtěl nabádat a napomínat, zlepšovat celkovou atmosféru ve společnosti (připadá mi, že si připadal jako druhý Václav Havel). Ale myslím, že atmosféru ve společnosti svým projevem moc nezlepšil. Na to by musel mít mnohem větší autoritu, taky vynechat sporné aktuální politické narážky – a prostě být mnohem (mnohem, mnohem, mnohem!) většího ducha... A taky mít zpětnou vazbu: u všech všudy, když kritizoval hrubost ve společnosti a neúctu k názorům druhého, to si neuvědomoval, že tím kritizuje na prvním místě Miloše Zemana, kterého volil a kterého podporuje, a na druhém místě Andreje Babiše – kterému vděčí za svou funkci, a tedy vůbec za to, že může na Nový rok promlouvat...
Ach jo.