1.
Tak. Je brzy ráno, 14. prosinec roku 2020, za oknem černočerná tma a já začínám podobnými slovy, jako už nejednou v této době: je polovina prosince, ale stále nevíme, jaké budeme platit v příštím roce daně… Přičemž, pravda, už je to přece jen jasnější.
Andreji Babišovi a Aleně Schillerové se podařilo zpracovat Senát a dostat ho tam, kam chtěli, takže Senát odhlasoval daňové sazby 15 a 23 procent. Je to malá ironie dějin, jak se jim horní komora, které dávali tolikrát najevo své pohrdání, najednou hodí, aby opravila, co nezvládli v dolní parlamentní komoře. (Senátor Václav Láska si ovšem nenechal vzít, a je dobře, že si to nenechal vzít, a ne snad někde v kuloárech anebo na výboru, leč přímo v plénu připomněl Aleně Schillerové esemesku o „senátní špíně“, kterou četla svého času před plénem Poslanecké sněmovny…)
Finanční pletka-zápletka je to docela barvitá... Teď ještě aby sněmovna Senát nepřehlasovala, což se asi nestane, a aby Babiš se Schillerovou zvládli prezidenta Miloše Zemana tak, jako zvládli Senát. To bude těžší. Miloš Zeman se vyjádřil, jak známo, že bude daňový zákon vetovat. Pokud opravdu veto vyhlásí, a v jeho případě, jak známo, se nikdy nic dopředu neví, bude to znamenat, že Babiš a jeho spojenci budou muset veto převážit ve sněmovně, což se asi podaří, ale ne před 31. prosincem...
Babiš a jeho spojenci, ta prapodivná koalice ANO, ODS, SPD... Vládní ČSSD se pro tento případ ocitá v roli zatrpklé opozice a její pochod do zapomnění se jenom zrychluje. Přes silácko-zbabělácké řeči o opuštění vládní koalice – opuštění koalice, ale ne hned...
2.
Přičemž, poznamenejme ještě, současně probíhá další zápletka při schvalovánjí státního rozpočtu. Zazlobili dosud v podpoře vlády – za nějaký ten úplatek – vždy spolehliví komunisté a ve smrtelné křeči (poslední průzkum veřejného mínění: jen něco přes tři procenta, a tedy žádná účast v Poslanecké sněmovně, no uvidíme) si postavili hlavu, a ne, ne, seberete armádě deset miliard, jinak rozpočet nepodpoříme, dup, dup.
A Babiš, že tohle už není za komunistickou podporu státního rozpočtu cena v době a místě obvyklá, že nevyhoví. Jak asi bude vypadal další ad hoc koalice v Poslanecké sněmovně? Nebo snad KSČM na poslední chvíli přece jenom uhne?
3.
Byl jsem na pedikúře. Čímž jsem se ocitl mimo svoji sociální bublinu, v místech, kde se řeší jiné věci a hovoří jiným jazykem. „Všude to slyším, od lidí, že bude měna…“ řekla mi pedikérka (moje pečlivá a zručná pedikérka!). Polkl jsem hloupé poučení, které jsem měl hned na jazyku, že měna je měna, a to, co ona myslí, je měnová reforma. Jenom jsem pípl: „Já jsem nic podobného mezi svými známými nezaznamenal…“
Je pozoruhodné, jak hluboký zásek nechala v lidové paměti měnová reforma v roce 1953, kdy pět let po převzetí moci ukradli komunisté celému národu úspory. Přičemž pamatovat si to mohou skutečně jen ti nejstarší z nás. Přesto každý ví, že v lidu oblíbený prezident Tonda Zápotocký den před reformou vyhlašoval, že „naše měna je pevná“, jelikož přece jen něco proniklo a lidé si začínali vybírat peníze ze spořitelny. (Je ostatně s podivem, že vůbec něco proniklo, jelikož nové bankovky, všechny ty miliony nových bankovek, 1, 3, 5, 10, 50 a 100 Kčs, byly vytištěny, a nejen vytištěny, i výtvarně navrženy, což na nich bylo poznat, v bratrském Sovětském svazu a do Československa dopraveny v zapečetěných bednách na poslední chvíli. Svého druhu první sovětská invaze ještě před rokem 1968.)
Zamyslel jsem se. (Je ostatně známo, a věděl to už Komenský, že máte-li obě nohy v teplé vodě, myslí se vám dobře.) Je logické, že lidem to nedává spát. Není přece možné, aby vláda vydávala stále nové a nové peníze, jako by je čerpala z nevyčerpatelné studny, a přitom ještě snižovala své daňové příjmy. Jako by mínus jedna a mínus jedna nebylo mínus dvě – nýbrž plus dvě… Ale řekl jsem: „Já myslím, že měna nebude; dnešní moc dokáže peníze vymáčknout z lidí jinými způsoby. A potom, buďme za to Pánu Bohu vděční, přece jen nežijeme v totalitní diktatuře.“