Je pátek 2. září 2022 11 hodin 53 minut a předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) oficiálně konstatuje fakt, který se dal očekávat s jistotou téměř stoprocentní, totiž že Petr Fiala a jeho ministři přečkali pokus opozičních hnutí ANO a SPD o svržení vlády… Pro návrh na vyslovení nedůvěry se vyslovilo (a to nahlas & jmenovitě, jak to předepisuje zákon) celkem 84 poslankyň & poslanců, proti návrhu (také nahlas a jmenovitě) 100; chybělo tedy 16 zákonodárců, přesně po osmi z koalice a z opozice: pokud jde o skutečně důležité věci, jako je například tak řečené párování chybějících poslanců, vláda i opozice se dokážou dobře dohodnout a spolupracovat…
Debata k návrhu na vyslovení nedůvěry Fialovu kabinetu začala ve čtvrtek 1. září ve 13 hodin, nechybělo tedy mnoho, aby trvala celých 24 hodin.
Měla taková debata ve sněmovně s jasnou vládní většinou vůbec smysl? Nepochybně měla smysl v tom, aby ukázala tomu, kdo je ještě ochoten poslouchat a schopen slyšet, skutečnou mravní prohnilost Andreje Babiše, který zatroubil k útoku na vládu a vyzýval koaliční poslance, aby se přidali k opozici, ač předtím vyhlásil (po odstrašujícím příkladu konce vlády Mirka Topolánka), že během předsednictví Česka v Radě Evropské unie o pád Fialovy vlády usilovat nebude; slovo Andreje Babiše má asi takovou cenu, jako neuklizený neřád, který zůstal ležet na chodníku.
Andrej Babiš si samozřejmě nemyslel, že pod okouzlujícím vlivem jeho dvou velmi dlouhých projevů, jednoho na začátku a druhého ke konci debaty, některý poslanec skutečně přejde z vládní strany do tábora odpůrců vlády; a Andreji Babišovi nevadilo, že prohrát sněmovní hlasování je vlastně debakl a porážka; šlo mu o to, aby mnoha hodinami televizního přenosu ze sněmovny doplnil své turné po mítincích v celém Česku, šlo mu o to, dostat se i do bytů a domácností a přilévat oleje do ohně nespokojenosti a nenávisti.
Členové Fialova týmu mu přitom do značné míry ukradli show: jednotliví ministři nemlčeli, a každý z nich přednesl – většinou velmi kvalitní a dobře připravené expozé o práci svého resortu, po rovněž velmi dlouhém projevu pana premiéra. Snad nejvíc na mě zapůsobil výklad ministra zahraničí Jana Lipavského o souvislostech české zahraniční politiky. „Proč se zrovna tohle dovídám až teď?“ říkal jsem si několikrát při poslechu projevů ministrů; vláda by nepochybně mohla řešit problémy rychleji a energičtěji – ale také by se měla naučit, jak lépe představit svoji práci lidem.
Poskytnout nejen sobě, to jistě, ale i vládě příležitost několik hodin vysvětlovat ve veřejnoprávní televizi svoji politiku jistě nebylo cílem Andreje Babiše a jeho menšího opozičního přílepku Tomia Okamury (který mluvil také velmi dlouho a několikrát neopomněl zdůraznit, že byl v opozici i za Babišovy vlády, aby se vedle něj docela neztratil). Říká se, že Babiš je populista a Okamura extrémista – já jsem však mezi jejich projevy žádný žánrový rozdíl nenašel; oba jsou to útoční, agresivní lháři a podvodníci. Až o půl třetí ráno přišla řada na projevy poslanců bez přednostního práva; z těch už jsem slyšel jen několik, leckdy suchých, leckdy velmi bizarních.
Zato jsem slyšel taky velmi hlubokonoční (nevím, už kolik bylo hodin) požadavek opozice, aby při probíhající debatě byli přítomni a do sálu se ihned dostavili VŠICHNI ČLENOVÉ VLÁDY – a následující hádku (s v velkým úsilím obou stran drženou jakš takš v mezích slušnosti), v níž vládní poslanci dokazovali, že zákon o jednacím řádu sněmovny to nevyžaduje a že ministři za dnešní opozici nebyli při podobných příležitostech také ve sněmovně všichni; tehdy jsem si uvědomil, o co šlo opozici především: šlo o šikanu. O šikanu členů vlády za to, že vládnou oni, a ne my.