Na mírném vršku nad náměstím v Senomatech (u Rakovníka) stojí barokní kostelík zasvěcený svatému Štěpánu. Říká se mu hřbitovní, ale neprávem. Kostelík byl postaven ve století šestnáctém, zatímco hřbitov, původně ležící u farního kostela sv. Vavřince, byl ke kostelíku přestěhován až ve druhé polovině devatenáctého století.
Poměrně rozlehlý hřbitov je důsledně rozdělen do tří částí. Polovina patří hlavnímu sídlu a čtvrtiny, rozdělené stavbou kostela, slouží místním částem s názvy Nouzov a Hostokryje. Právě obyvatelé posledně jmenované části, mající dnes jedno sto dvacet obyvatel, budou aktéry našeho příběhu.
Přemístěním hřbitova, nápis nad vstupní branou nese letopočet 1884, začal již tak pozapomenutý kostelík sloužit převážně jako hřbitovní kaple a dostal se na samotný okraj liturgického dění. Tak tomu bylo po celá desetiletí, až přišel rok 1919. V prvním svazku senomatské kroniky, na straně 265, čteme:
Občané z Hostokryj, kteří z řím. kat. církve vystoupili, vesměs se přihlásili k církvi českosl., ustavili se jako sbor a zvolili starší.
Dne 10. dubna pozvali z řím. kat. církve vystoupl. kněze z Lišan, Jana Hlaváčka, jinak dobrý kazatel, aby pro ně v kostelíku sv. Štěpána na hřbitově v Senomatech sloužil mši československou a kázal.
Kostelík vystavěn v 16. stol. Česk. bratry, obec jej dala svým nákladem 1884 opraviti.
Starosta obce proti tomu, konání mše, ničeho nenamítal i vydal klíče. Schůze lidí, tudíž účastenství bylo obrovské.
Senomatský farář ř. kat. Josef Chalupský byl pro to velmi rozezlen. Nazval pobožnost tu znesvěcením kostelíka, že tam nohou nevkročí, dokud nebude znovu vysvěcen za ty kejkle, které byly tam prováděny. Vznesl na polit. úřad žalobu. Úřad dle dosud stávajících starých zákonů rakouských zakázal českosl. bohoslužby v tomto kostelíku. Že chystal se ve sněmu zákon o odluce od církve, nekonány tam v tomto roce již služby československé, třebaže úředník polit. úřadu soukromě radil, aby zákonu nebylo dbáno, trestán že nikdo nebude.
První střet skončil. Uplynuly čtyři roky, píše se rok 1923 a strana 277 kroniky obsahuje tento zajímavý text:
O kostelík hřbitovní
Výbor kazatelské stanice českobr. evang. v Senomatech podal k obecnímu zastupitelstvu v únoru žádost, aby propůjčen jim byl hřbitovní kostelík, stavěný v 16. století Českými bratry ku bohoslužbám, jež konají se vždy první neděli v měsíci odpoledne. Jestiť obec Senomaty patronem tohoto kostelíku.
Když totiž hřbitovní kostelík zasvěcený Štěpánu mučedn. zpustl vně i vnitř, a obec Senomatská na tehdejším patronátu – obci Rakovnické – nemohla se dovolati opravy, ujednala s obcí Rakovnickou smlouvu, že převezme nad zmíněným kostelíkem patronát sama.
Přistoupila tudíž k opravě r. 1884, což vyžadovalo tehdy značnou částku peněžitou 4000 zl.
Po převratě v roce 1921 v dubnu konaly se v něm slavné bohoslužby církve československé, k níž se přihlásili téměř všichni obyvatelé obce Hostokryj.
Tehdy nečinil kat. farář Jos. Chalupský žádných obtíží, nevědělť, jak poměry se utváří, a českoslovenští neptali se, nežádali a bohoslužby tam vykonali.
Mši sloužil farář Hlaváček z Lišan, z katol. vystouplý. Farář Chalupský později říkal, že kostelík byl znesvěcen, že tam prováděli kejkle.
Obecní zastupitelstvo ochotně dalo povolení „Kazatelské stanici“ bohoslužby tam konati, neboť 1/3 obyvatelstva senomatského již se k Evang. církvi českobr. hlásila.
O druhý svátek velikonoční dne 2. dubna odpoledne scházeli se českobratrští i českoslovenští na hřbitově. Dopoledne byla v kostelíku katol. mše, vysluhujeť se tam pouze třikráte do roka, vždy o svátcích.
Předseda kaz. stanice V. Fišer přistoupil s klíčem ku hlavním dveřím a odemkl. Klika však se nepohnula, byla vnitř zaklínována. Klíč od druhých dveří za oltářem měl jen kat. farář. Bez rozmýšlení přinesen stůl z blíz. domku jednatele kaz. stanice Josefa Nachtigala, bylť slunný den, a Lad. Funda, českobr. farář, bohoslužby vykonal na hřbitově.
Když se shromáždění rozešlo, spěchal kat. farář do kostelíka, aby kliku uvolnil. Čeští br. Jos. David, mlynář, Fr. Hlaváček a Jos. Holý vstoupili zadním vchodem za farářem a zastihli ho, jak se hmoždil, aby kliku uvolnil. Přistižen takto, začervenal se studem. Musil prý chrám zachrániti.
I polit. správa v Rakovníku – úřadující úředník Volf, katolík – přidala se na stranu kat. faráře, hrozil, že rozpustí obecní výbor, bude-li státi na svém usnesení. Kostelík tak zachráněn kat. Pánu Bohu. Psáno jest: „Sami nevcházejí, jiným brání.“
Tolik kronikář a s velkou pravděpodobností předseda kazatelské stanice Evangelické církve českobratrské.
Kostel sv. Štěpána patřil katolické církvi do roku 2010. V uvedeném roce jej, společně se hřbitovem a barokní zvonicí stojící u náměstí, darovala městysi Senomaty. S břemenem, že kostel bude na požádání poskytnut ke konání bohoslužeb či pohřebních obřadů. K tomu dochází zřídka, asi jedenkrát za dva roky.
Po listopadovém převratu, jak by revoluční rok 1989 nazval pan kronikář, byl kostelík celkem devětkrát vykraden. Naposledy, na Štědrý den roku 2014, byl o půl druhé odpoledne odcizen stroj věžních hodin. Ten se díky úsilí obce a podpoře mnoha dárců podařilo v roce 2015 do věže kostela navrátit.
Stejně, jako byla obec hluboce politicky rozdělena, přistupovalo se tehdy i k náboženské příslušnosti. Zatímco mezi evangelíky a příslušníky československé církve panovala shoda a národovecký duch, od katolíků, i když mnozí rovněž smýšleli národně, je dělil hluboký příkop. Ten neběžel jen mezi jednotlivými staveními, ale zaryl se do podlah světnic i výminků a postavil proti sobě manžele, rodiče i děti.
Podíváme-li se na dnešní Senomaty, naskytne se nám obraz natolik odlišný, že snad ani tehdejší realitě vzdálenější být nemůže. Podle pamětníků vyprchala potřeba náboženské příslušnosti ponejprv u členů československé církve. Ta se až příliš často stala přestupní stanicí k bezvěří. Účast na táborech lidu k uctění památky Jana Husa, spojená s pálením vatry na senomatském náměstí, pomalu upadala. Na konci dvacátých let se již nedařilo zajistit řečníka. Podobně se dělo i v církvi evangelické, která, na rozdíl od jiných oblastí Čech, nevyrůstala z historických kořenů, ale byla jen jinou reakcí na rozpad Rakousko-Uherska.
Katolíci vydrželi nejdéle. Ale i jejich počet se tenčil. Mladá generace katolických rodin víru nepřijala. A tak dnes žije v Senomatech z původních obyvatel poslední, téměř osmdesátiletá praktikující katolička. Víra a náboženství se ocitly zcela mimo veřejný diskurs.
Zajímavé je, že vedle náboženského zápalu vyprchalo i politické zaujetí. Všechny politické strany v obci mají v součtu sotva dvacet členů. Na obecní ani státní úrovni politika občany ve velké většině nezajímá.
Věru nebylo snadné být v oné době katolickým knězem. Mužem, který se musel dívat, jak jeho bratří v kněžské službě hromadně opouštějí církev, jak třetina obyvatel, včetně reprezentace obce, přijímá jiné, domněle modernější a národu věrnější vyznání. Jaká pokoření zažíval kněz navyklý rakouským pořádkům, který se ještě před nedávnem těšil privilegovanému postavení.
Ale ani katoličtí věřící to neměli lehké. Neúspěšný boj o kostelík se totiž velmi záhy změnil v zápas kulturní. O tom více v příštím článku Jak Senomaty přišly o pouť.