Málokterá z novějších českých básní má takovou sledovanost jako Renčova Popelka nazaretská. Nejen že víckrát vyšla knižně, ale taky se veřejně recituje na různých kulturních akcích nebo při mariánských pobožnostech. Části z ní se dostaly i do breviáře.
Zveršovat život Panny Marie je pro básníka riziko: může to svádět k líbivosti a frázím. Václav Renč se dokonce v úvodu pojistil dvojverším: „Sebehůř ji lze vyprávěti – vždy bude zníti přesladce.“ Ano, život Matky Boží a jejího Syna je působivý sám o sobě. Naštěstí Popelka nazaretská není napsaná ani trochu „sebehůř“.
Máme patnáctý srpen, zkusme si v ní nalistovat pasáž o nanebevzetí. Tato událost je pro umělecké zobrazení zvlášť obtížná: není to tak přehledný příběh jako třeba narození nebo umučení Krista. I tady se básník pojistil, tentokrát s pomocí slov apoštola Pavla:

Tam v onom čase, který není
než věčné Boží okamžení,
tají se děje těchto strof.
Ach, oko lidské nevidělo
a ucho lidské neslyšelo
a v řeči lidské není slov,

jež by tu slávu pověděla,
když ve svatebním šatu těla
Popelka vešla v rodný sad...

Ano, tyto dimenze si smí básník jenom představovat a čtenář to může brát nanejvýš jako obraz. Ale ty představy a obrazy nás mohou nadchnout pro tajemství, které je jinak nepopsatelné.
Z těch několika stran věnovaných nanebevzetí bych rád upozornil na jedinou sloku, která je podle mě poetickým i myšlenkovým vrcholem. Je to situace, kdy Panna Maria – po zázračném vyzdvižení ze země a vidění andělů a svatých – se v nebi setká s Ježíšem:

Ba i tak ryzí nástroj těla
stínil, že duše nedozřela
až na dno čiré hlubiny:
že její syn, to sladké zboží,
to přetajemné poupě Boží,
jest On, Bůh sám, Bůh jediný.

Dopřejme si podrobnější rozbor.
I tak ryzí nástroj těla: Maria byla bez hříchu dědičného i osobního, ale nebyla to bohyně ani bohočlověk. A lidská přirozenost – byť v jejím případě tak čistá – ve fázi pozemského života zastírala duši výhled. I pro ni ještě zůstávalo Boží tajemství tajemstvím.
Čirá hlubina, to zní jako protimluv, ale vhodně to vyjadřuje Boží nekonečnost. Bůh je „hlubší“ než vesmír, ale není jako propast, která je čím dál níž tmavší a tmavší.
Její syn, to sladké zboží: tady si básník posloužil obratem ze starých duchovních písní. „Nynej, Synu Boží, vítej, světa zboží“ a podobně. Problém je ten, že v dnešní češtině je zboží to, co se kupuje a prodává, kdežto v té barokní a středověké znamenalo taky poklad, něco vzácného, co lze dostat darem nebo nečekaně nalézt. A i poupě Boží je ozdoba vypůjčená především z vánočních zpěvů, například: „Z Marie Panny zrozený, nebeské poupátko.“
Maria z rodu Davidova samozřejmě věřila v Hospodina, Boha Izraele. Uvěřila taky andělovi, že její dítě bude „svaté, Syn Boží“. Ale až nakonec, po dovršení vlastního života a překonání vlastní smrti, mohla bezprostředně vnímat, kdo on opravdu je.
Ano, ten, kterého provázela od jeslí až ke hrobu a viděla ho vzkříšeného odcházet do nebe, se jí po tom všem ukázal jako „Bůh sám, Bůh jediný“. V této básnické zkratce nás ta myšlenka může překvapit, ale teoreticky bychom ji měli znát z katechismu.
Pouhých šest veršů – a jak silně koncentrovaná poezie i teologie!

+ + +

Václav Renč skládal Popelku nazaretskou v letech 1951 až 1962 v komunistických věznicích. Je dosvědčeno, že ji po částech učil své spoluvězně, když neměl povolené psací potřeby. A je pravděpodobné, že ji konzultoval s teology, kteří byli vězněni spolu s ním. Tím by se dalo vysvětlit, proč v této básnické skladbě, komponované ve stylu pohádky, se vyskytují i originálně formulované věroučné myšlenky. Je to zároveň umělecký text i duchovní četba.