Dovolená je pro mě vždy obdobím, kdy nějak dopředu cítím, že budu na Boha trochu víc zapomínat než v běžném pracovním rytmu. Je to dáno jednak tím, že jsem víc s manželkou, která víru nepraktikuje, a jednak tím, že moje práce řidiče tramvaje mi umožňuje vzpomenout si na Boha mnohokrát denně, neb mě v tom nikdo nerozptyluje.
O to více se před dovolenou modlím, abych dělal to, co Bůh chce. Aby mě Bůh v čase odpočívání vedl.
A nebyl by to Bůh, kdyby mě nevyslyšel. Takže mě na každé dovolené čeká nějaké zajímavé setkání a většinou si s sebou přivezu v srdci někoho, za koho se pak i dlouhou dobu modlím a vlastně ani nevím, jak se mu pak daří. Tak mám ve „sbírce“ už několik masérů z různých lázní, pár muslimů z Turecka, jednoho chlapce z Jizerských hor, pár kněží ze severních Čech a podobně...
Letošní dovolená byla neobvyklá už mnoho měsíců dopředu. Na jaře se zdálo, že pobyt v Chorvatsku v půli června je nepravděpodobný. Ale já měl rezervovaný hotel už od podzimu, letenky od února, a to bez cestovky. Nakonec ale vše dopadlo neuvěřitelně dobře a my prožili krásných deset dní u Jaderského moře. I s bonusem, že jsme mohli po více jak třech měsících odložit uslintaný hadr z obličeje.
Jako již mnoho let i letos jsme byli v městečku Supetar na ostrově Brač. Z našeho hotelu je to do centra města asi patnáct minut chůze. Každé ráno vyrážím s růžencem v ruce a modlitbou na mši svatou. Každý rok stejně, vždy bez pozornosti kohokoli.
Letos jsem hned první den míjel metaře. Prošedivělého padesátníka v šedivém pracovním obleku s oranžovými reflexními pruhy, s popelnicí a koštětem. Jakmile zahlédl můj růženec, projevil o mě velký zájem. Ale ne v pozitivním slova smyslu. Pustil se do mě, co že to dělám, že církev jenom krade, znásilňuje, lže... No – stál jsem tam a schytal to za všechny katolické hříšníky za poslední dva tisíce let. Vzhledem k tomu, že jsem na něco takového zvyklý, jen jsem přikyvoval a souhlasil, že ne všichni v církvi jsou svatí. Přesto však metař pojal podezření, že mi víru nerozmluvil, a tak přidal ujištění, že pokud mi snad modlitba něco dává, tak je to jen psychologická manipulace ze strany církve. Popřál jsem mu hezký den a pospíchal to říci Pánu ke svatostánku a pomodlit se za něj.
Druhý den jsem pochopil, že jeho trasa má průnik s trasou mojí. Pro jistotu jsem na něj už zdálky mával a volal: „Dobar dan!“ Byl už méně odhodlaný, přesto měl znovu nabito. Tentokrát mi sdělil, že nejváženější chorvatský biskup má nemanželské dítě a všichni to vědí! Potom překvapivě začal mluvit o své sestře, která je v domově pro seniory ve Splitu a také jako já má stále v ruce růženec a modlí se. Mé srdce se předčasně zaradovalo, že si aspoň takto porozumíme, nicméně on dodal: „But she is mental…“ Tak jsem dodal, že asi i já jsem dementní, a růžencem jsem mu zamával na pozdrav.
Třetí setkání už bylo vcelku přátelské. Vyprávěl mi, jak jezdil s kamionem, jak se zúčastnil války v bývalé Jugoslávii a byl raněn, a taky se svěřil, že je velmi bohatý, neboť má hodně času. Tak jsem mu řekl, že je to výborné a že by část volného času mohl věnovat modlitbě. Sice mě odmítl, ale už se smíchem a mile.
Naše poslední setkání bylo až dojemné. Začal tím, že je rád mezi lidmi a má rád ty, ze kterých může načerpat, jak říkal, pozitivní energii. A dodal, že já mezi takové lidi patřím. Že jsem velmi inteligentní, z dálky vypadám jak doktor a vždy ze mě nasaje energii. Ujistil jsem ho, že žádnou energii nemám a pokud něco pociťuje, tak je to Boží milost, která přichází skrze modlitbu, a zamával jsem mu růžencem pod nosem. A dodal jsem, že se za něj budu každý den modlit, protože má zraněné srdce a jenom Bůh ho může uzdravit. Podíval se na mě zvlhlýma očima a vůbec, ani v náznaku, neprotestoval. Popřáli jsme si hezký den a pak už jsme se neviděli.
A tak se za milého metaře denně s radostí modlím a děkuji Bohu za to, že ho poslal na moji cestu životem.