Na Smrtnou neděli jsme rozjímali o smrti z pohledu víry. Dnes se zamyslíme – pod vlivem evangelia o příjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma – nad časem před smrtí.

Několik dní před ukrutnou smrtí je Pán Ježíš oslavován prostými lidmi, zatímco jejich náboženští představitelé a vůdci přemýšlejí, jak ho zabít a zničit. Mají poslední šanci – ti i oni – jak se zachránit. Nakonec i ti, kteří volají pravdu – „Hosana synu Davidovu“ – se nechají svést a za několik dnů křičí: „Ukřižuj ho!“

Nevíme kdy, jak a kde zemřeme. Náš věčný život bude takový – v jakém stavu zemřeme. Bůh dělá všechno pro to, abychom byli šťastní navěky – proto dává člověku ještě v jeho posledních chvílích pozemského života velkou a jedinečnou příležitost.

Dává ji vždy – ať už tím, že se člověku na smrt nemocnému uleví nebo se probere z bezvědomí nebo se najde jiný člověk, který mu nabídne účinnou pomoc. Ta nejdůležitější pomoc nespočívá, jak se často lidé – Bohu žel i věřící –mylně domnívají, jen v zavolání „rychlé“. Skutečná pomoc je skrze kněze, který nemocnému na smrt udělí svátost, která přináší uzdravení duše i těla – kolik případů tohoto uzdravení – i těla – se v poslední době stalo! Proč se o nich nemluví? Kolikrát – trestuhodně – umírají bez svátostí lidé i ve věřících rodinách?

Jak těžce se z toho budeme zodpovídat! Prosme sv. Josefa, patrona dobré smrti, o pomoc! A pamatujme: Jaký život, taková smrt. Jaký den nedělní, takový den poslední. Ani vlas vám z hlavy – bez vůle nebeského Otce – nespadne!

Kdo jsem já? Kdo jsem já před svým Pánem? Kdo jsem já tváří v tvář Ježíši, který slavnostně vchází do Jeruzaléma? Jsem schopen vyjádřit svou radost, chválit ho? Anebo zaujímám odstup? Kdo jsem já ve vztahu k trpícímu Ježíši?