Ve vstupní modlitbě jsme prosili všemohoucího Boha o rozmnožení víry, naděje a lásky. Proč máme chtít více víry, naděje a lásky? Abychom s radostí plnili to, co nám milující Bůh přikazuje. Proč máme plnit Boží příkazy? Aby se na nás splnilo to, co nám milující a všemohoucí Bůh slibuje. Co nám slibuje? Věčnou radost. Věříme tomu?
Boží slovo  prvního čtení a  žalmu nás poučuje o tom, že nás Bůh vysvobodí z každé bolesti, z každého trápení. Bolesti, utrpení, smrti se bojíme, snažíme se tomu ze všech sil vyhnout. Když jsem byl malé dítě, tak jsem často slýchal moudré přísloví, kterému jsem nevěřil: „Nejdřív hračky, potom plačky.“ Na stará kolena si uvědomuji, jak je to pravdivé. V tom je jednoduchý klíč pro pochopení tajemství dnešního Božího slova. Izraelský národ opustil Hospodina – neplnil jeho příkazy. Až se vlastní vinou dostal do neštěstí (Jer 31, 7–9).  Žebrák Bartimaios trpěl slepotou, za kterou nemohl (Mk 10, 46–52). Místo toho, aby si stěžoval nebo hledal čí vinou trpí, upřel svou pozornost na Ježíše. Celým svým já volá – „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“. Nedá na okřikování, na lidské zákazy, aby mlčel, křičí ještě víc: „Smiluj se nade mnou!“. Pán Ježíš ve své snaze zachránit všechny lidi přikazuje okřikovačům: „Zavolejte ho!“ Poslechli a tím mají účast na zázraku uzdravení, který má posloužit nejen trpícímu slepci, ale i jim a skrze staletí i nám. Slepec v té chvíli odhazuje vše, co má – svůj plášť a jde k Ježíši. Ten ho zkouší otázkou: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Copak to Ježíš neví? Tak jako se nemocného lékař ptá, i když většinou na první pohled pozná, co ho trápí – tak co vás bolí?
Co bolí současnou církev v naší zemi i v Evropě? Celá staletí jsme rozesílali misionáře – nositele víry – do celého světa. Trápí nás ztráta víry. Odpad od Boha. Klesající počty účastníků na povinných bohoslužbách a životě církve a jejich stoupající věk je toho více než jasným důkazem. Jak to napravit?
Na nedávné konferenci kaplanů sloužících v nemocnicích, věznicích, armádě a policii padla otázka: „Co vám ve službě přináší radost?“ Jeden odpověděl: „Když promítám loupežníkům filmy ze života svatých. Mám radost z naprostého ticha, s kterým je soustředěně sledují. Vnímám to jako naslouchání Bohu, který k nám skrze životy svatých mluví a vede nás k následování Krista na jejich přímluvu. Na tvářích se objeví často slzy, které jsou viditelným znamení toho, že se v nitru člověka dějí velké věci.“
Například ve filmu o svaté Bakhitě. Otrokyni, často krutě trestané bitím, nepokřtěné. První svatořečené černošce. Její cesta k víře byla velmi dlouhá a naplněná bolestí. Sama trpěla a přitom rozdávala radost, tak, že v jedné chvíli slyší slova: „Bakhito, nic nemáš a přitom všechno dáváš.“ Při pohřbu malého dítěte všichni pláčou s jeho maminkou a Bakhita říká: „Co říká vaše víra? Kde je nyní váš synek? Je v nebi, je šťastný, je doma. A když vidí maminku, jak pláče, je smutný. Maminko, neplakej.“
Všemohoucí Otče, spojeni v Duchu Svatém, děkujeme za dar víry, naděje a lásky. Na přímluvu Panny Marie, svatého Josefa, svaté Bakhity, svatých misionářů – dej nám více víry. Skrze Krista našeho Pána. Amen.