Za týden bude konec církevního roku. Dnešní Boží slovo mluví o konci světa (Mk 13, 24–32). První křesťané, na základě Ježíšových slov: „Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane,“ čekali konec světa každým dnem. Jejich pozdrav byl: „Přijď, Pane Ježíši!“ Mnozí kazatelé – pokud mluví o konci světa – připomínají toto jejich marné čekání. Připomínají také různé letopočty nebo dny, kdy celé lidstvo nebo různé skupiny lidí očekávaly velmi vážně konec tohoto světa – a nic.
Nedávno jsem byl na jedné konferenci. Předem jsme dostali program, kde byla jména přednášejících a názvy jejich přednášek. Jedna přednáška byla nadepsaná slovy: Memento mori a měl ji mít farář církve českobratrské evangelické. Byl jsem na ni zvědavý – evangelík, a bude přednášet na téma pozdravu jednoho z nejpřísnějších katolických řeholních řádů.
Vinou selhání techniky jsme neviděli a neslyšeli to, co autor považoval za vrchol přednášky. Přesto byla vynikající. Stručně: Před dvěma roky vyšetření s tímto výsledkem: „Pane faráři, máte zhoubný nádor v plících.“ Kolik mám času? Maximálně čtyři měsíce. Rozhodl jsem se tento čas využít, abych si ve svých věcech udělal pořádek. Čtyři měsíce utekly jako voda – a nic. Když se nevyplnila předpověď lékařů, rozhodli s mým souhlasem o velmi riskantní, náročně a drahé léčbě. Přežil jsem ji. A nyní, každý den žiji s vědomím: memento mori – pamatuj na smrt. Dělám, co můžu, ve snaze budovat Boží království a konec svého pozemského života každý den svěřuji do vůle Stvořitele.
Bratři a sestry – každý den se blíží náš osobní konec světa, kterým je naše smrt. Před necelými dvěma roky když se člověk zmínil o konci vlastního života, tak to většinou vyvolalo v okolí pobavený úsměv. Dnes je situace jiná – nastala druhá krajnost. Pod vlivem nakažlivé nemoci, jejích následků a mediální každodenní masáže k ní připojené se velká většina lidí s otázkou smrti takřka denně setkává. Kdo si však pokládá otázku, kterou před nás položil Pán Ježíš svým dnešním slovem, co bude po smrti? Za chvíli na ni všichni odpovíme slovy: „…věřím v život věčný.“ Po smrti následuje soud. Tam nebudeme v roli soudce, do které se často sami jmenujeme tím, že soudíme své bližní. Nic nebo jen málo o nich víme, a přitom uvažujeme a mluvíme jako vševědoucí soudce. Jaká nehoráznost. Jak často se tohoto hříchu proti lásce – k Bohu, bližnímu a sami sobě – dopouštíme. Pokud tento zločin nedělám a zpytuji poctivě své svědomí, tak na sebe často beru roli obhájce. Omlouvám sám sebe: „Já to nechtěl, já za to nemůžu, to ti druzí.“ A tak podobně. Kdy mně, křesťanovi, dojde, že jde o věčnost – ne o desítky roků, ale o věčnost?
Jediná cesta k záchraně mého věčného života je pokání. Bez opravdové lítosti a snahy odčinit své hříchy není věčný život, věčné štěstí. Základem lítosti a pokání je na prvním místě víra v Pána Ježíše – Spasitele. V nikom a v ničem jiném není možná záchrana. Jedna z cest k této víře je alespoň několik minut denně – třeba před spaním – vzývat Ježíšovo jméno, například slovy: „Ježíši, důvěřuji ti“; „Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným“; „Ježíši tichý, srdce pokorného, učiň moje srdce podle srdce svého“; „Ježíši, v tebe věřím, v tebe doufám, tebe nade všechno miluji. Přijď ke mně, Pane Ježíši, a posvěť mě, přijď, Pane Ježíši, a posilni mě, přijď, Pane Ježíši, a živ mě k životu věčnému.“ Vzývání Ježíšova jména je záchrana před peklem. Proto také, když se octneme v blízkosti umírajícího, tak s ním vzývejme Ježíšovo jméno, pokud může – pokud nemůže, tak sami. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.