Jedna věta říká: „Čím větší slavnost, tím  by měla být kratší promluva.“ Posluchači tato slova rádi slyší – vzbudí v nich naději – ve většině nenaplněnou – na brzký konec bohoslužby...
Dnes v Rovečném se zvláštním způsobem sešly čtyři velké slavnosti – je neděle, den Páně.  Máme patrocinium – mši svatou ke cti svatého Martina, farního patrona.  Při této mši svaté děkujeme za trvání 300 roků kostela ve této podobě.  A to vše je nádherně korunováno udílením svátosti křtu Dominika Martina Norberta Vaverky. 
Co víme o historii našeho kostela a naší farnosti?  Od roku 1721, v 18. a 19. století takřka nic. Jen si můžeme domýšlet, jak silná musela být víra našich předků, když dokázali – při tehdejší, pro nás nepředstavitelné, práci – postavit tento kostel. Za posledních sto let v kronice jsou zmínky – pro dnešní dobu nepochopitelné – o rozbrojích mezi katolíky a evangelíky.
Ještě žijí pamětníci, kteří vzpomínají na nedělní dopoledne, kdy zde, v tomto kostele byly slouženy dvě mše svaté, věřících byl pokaždé plný kostel, odpoledne vážili podruhé cestu pěšky z Víru do Rovečného na svátostné požehnání.  Jaká je současnost?  Nebudu kazit dnešní slavnost čísly, ale je to svým způsobem boj o přežití.  A v tom spočívá naše naděje, kdo bojuje o přežití, ten žije.  Z čeho můžeme čerpat tuto naději?
Krása kostela opraveného uvnitř i zvenku, jeho čistota a květinová výzdoba. Kostel a hřbitov zřejmě nikdy nebyl tak krásný, jako teď po celkové několikaleté opravě. Pečlivé, věrné a obětavé služby farníků. Nebudu vyjmenovávat – nechci chválou zmenšit vaši nebeskou odměnu. Přízeň a pomoc našich hostů. To vše je důvod k děkování – k díkůčinění. To je také důvod k naději, že naše farnost bude žít i v budoucnu.
K oslavě narozenin a svátků patří blahopřání.  Kytici tohoto blahopřání – kostelu, farnosti, každému z nás, Dominikovi vyjádřím slovy svaté Josefiny Bakity, otrokyně, která řekla svému majiteli ve chvíli, kdy se zcela osvobodila z otroctví a osvobodila se od tohoto světa: „Ty jsi dobrý člověk. Máš otevřené srdce. Ten, kdo má otevřené srdce, může dělat tolik dobra a můžeš ho udělat jen ty.“
Po smrti se dostávají dceři otrokáře tato její slova: „Nejcennější, co jsem dostala od jednoho člověka, byl dar svobody.“
Bratři a sestry – děkujme za svobodu, žijme svobodu, prosme o svobodu. Svobodu vyznávat, žít – a šířit víru v Boha a konat dobré skutky, ke kterým nás Bůh stvořil. Skrze Krista našeho Pána. Amen.