Čas před Vánoci prožívají lidé různě. Na jedné straně víme, že ho máme naplnit ztišením, modlitbou, rozjímáním – očekáváním. Na straně druhé je kolem nás silný tlak atmosféry – závodů v pečení, vaření, vyzdobování a uklízení. Co převládá v našem srdci?
Na jednom obrázku je žena v uklízecím úboru s potřebným nářadím v rukou. V bublině u rudých úst má tato slova: „Milé dámy, ano vy, které se pachtíte s předvánočním úklidem – nezapomeňte, že 24. prosince přijde Ježíšek, a ne kontrola z hygieny!“
Co máme dělat, ptají se lidé, kteří jsou ve stavu očekávání příchodu Mesiáše. Jan jim říká – rozdělte se s těmi, kteří nic nemají; neokrádejte své bližní, nečiňte jim násilí, nevydírejte, buďte spokojení s tím, co máte! Co je platné mít hojnost kvalitního jídla, pití. Co je platné, když naše nazdobené domovy září čistotou. Chce to Bůh? Nebo spíš touží po naší čisté duši? Po životě ozdobeném dobrými skutky?
Poezie, která je modlitbou:
Čistá, čistá jak studánka duše, co setřásla hřích;
čistá, čistá jak studánka, jasná jak napadlý sníh.
Do našich srdcí tě zvem, hřích, Pane, odhazujem.
Pomoz, ať čisté, čisté studánky vrátí se na naši zem.
Láska, to je tvá zbraň, tou naše děti. Ježíši chraň.
Ať naše duše jsou jak voňavé zahrady, ne jako zemdlená pláň.
Ježíši, dej nám svou zbroj,
když ďábel začíná boj,
a každé drobné, drobounké zranění rychle nám zhoj.
Čistá, čistá jak studánka duše, co setřásla hřích…
V tuto čistou studánku proměníme svou duši ve svátosti smíření – ve svaté zpovědi. Často se ale ozve odmítnutí slovy: „Nic jsem neukradl, nikoho jsem nezabil!“
Je to pravda? Dovolím si upozornit na jeden velmi závažný hřích, který je o krádeži a vraždě. Který je poměrně častý a málokdo se z něj zpovídá, natož aby ho litoval a zkoušel ho napravit. Je to hřích, který má svůj kořen v porušení, přestoupení 10. Božího přikázání: „Aniž požádáš statku jeho.“ V závisti. Závist je jediný hřích, který nepřináší ani trošku potěšení nebo zdánlivé radosti. Tímto hříchem je pomluva, která má svůj původ v závisti.
V jedné z pěti nejdůležitějších knih pro duchovní život katolického křesťana, v Úvodu do zbožného života, píše svatý František Saleský, učitel Církve, o pomluvě toto: „Pomluva je trojí druh vraždy. Máme trojí život: duchovní – Boží milost; tělesný – v duši a občanský – v dobré pověsti. Hříchem přicházíme o duchovní, smrtí o druhý, pomluvou o třetí. Pomlouvač se dopouští jedním šlehem jazyka trojí vraždy: duchovně zabíjí svou vlastní duši i duši toho, kdo poslouchá, a dobrou pověst toho, koho pomlouvá. Svatý Bernard tvrdí, že oba dva – pomlouvající a naslouchající – mají v sobě ďábla – jeden na jazyku, druhý v uchu.“
Co máme dělat? Nikdy nikoho nepomlouvejte!
Jeden náš národní umělec, známý svým jadrným a výstižným slovem, na téma pomluvy říkal toto: „Pomluvy vymýšlejí závistivci, blbci je roznáší a idioti jim věří.“
Všemohoucí Otče, v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie Guadalupské daruj nám čistou duši. Skrze Krista našeho Pána. Amen.