Pavel a Sila „potom šli přes Frýgii galatským krajem, protože Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii“, čteme ve Skutcích apoštolů 16, 6 – jak asi vypadalo toto zabránění?
Oni chtěli dělat něco jiného – a to výhradně pro evangelium, ani trochu pro sebe – ale ne, Duch Svatý je poslal jinam, chtěl, aby působili někde jinde – a zabránil jim v tom, aby konali podle svého rozumu, svého uvážení, aby uskutečnili své pastorační plány, a tak šli někam jinam, šli do Frýgie a Galatie… Myslím, že jen velmi málo z nás má takovou zkušenost s Duchem Svatým, jak ji popisuje toto slovo z Písma. Málokdo z nás šel někdy do Frýgie a Galatie kvůli Duchu Svatému...
My se k Duchu Svatému třeba obracíme, čekáme od něj inspiraci, čekáme na jeho vnuknutí, jak tomu říkáme – ale toto „vnuknutí“ je většinou nejasné, musíme si je teprv jaksi dešifrovat, nějak si je vyložit – jako by Duch Svatý k nám mluvil jen v náznacích, nejasně a nejistě.
Ne tak Pavel a Sila. Duch Svatý s nimi jedná pevně a rozhodně, Duch Svatý k nim hovoří jednoznačně a silně. „Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii.“ Jak asi vypadalo toto zabránění? Nevíme, nemohl se jim postavit fyzicky do cesty a říct jasně „Tudy ne!“. I toto „zabránil“ se muselo odehrát nějak duchovně, ale bylo takové, že se mu nedalo odporovat. Že nebylo o čem diskutovat. Duch Svatý jako velitel. Přiznejme si, že jako velitele Ducha Svatého neznáme. Duch Svatý je ta nejjemnější a nejněžnější bytost, jaká je – ale je to i velitel. Když mu umožníme, aby nás tímto způsobem obdaroval a vedl.