„Ale církev učí o Duchu Svatém už skoro dva tisíce let – a tohle přece nemá zapotřebí,“ říkal mi, velmi pohoršeně, jeden kněz, když se i mezi katolíky začaly projevovat charismatické dary podobné těm – totožné s těmi – o jakých jsme četli – už dva tisíce let? – ve Skutcích apoštolů a mysleli jsme si, že se nás (už dva tisíce let?) vůbec netýkají, když se i u nás katolíků začalo hlaholit v jiných jazycích, když najednou i lidé v našem blízkém okolí měli vidění a slyšeli v srdci úplně jinak Boží hlas…
„Církev učí o Duchu Svatém?“ řekla mi moje maminka, když jsem jí o názoru tohoto kněze vypravoval, „ale to je málo!“ – a vzala jednu z evangelických knížek o obnově v Duchu Svatém, kterých bylo tehdy plno, dovážely se z USA, už nevím, která to byla, a přečetla mi z ní, cituji volně po paměti, tuto pasáž: „Maminka měla steaky uložené na mrazáku v lednici; pak vzala jeden z nich, položila jej na pánev a vůně naplnila celý dům.“
Ano, zachovali jsme v neuvěřitelných vichrech všemožných bludů tisíc a ještě tisíc let správnou nauku, a to i tu o Duchu Svatém, ale měli jsme ji mnohdy uloženou jako na mrazáku, aby nedošla úhony…
Je však třeba s Duchem Svatým žít, se všemi riziky pro náš pohodlný život z jeho strany a s riziky omylů a nepochopení z naší strany.
Aby jeho vůně naplnila dům.