Dnešní Boží slovo nás vybízí k radostnému jásání na tím, že se přibližuje Boží království. Pán Bůh nás vede ke skutečné radosti a dává nám svůj pokoj. Svět, ve kterém žijeme, nás čím dál víc vede ke strachu a nepokoji – právě skrze věci, ve kterých žijeme a které nás děsí. Namátkou stačí připomenout – kůrovcem zničené lesy, kovid, zdražování, inflace, zvyšování výdajů na zbrojení, praktikování zvráceností všeho druhu, a tak dál a tak podobně. Většina lidí léčí svůj strach a obavy užíváním OPL (omamné a psychotropní látky) a v různých zábavách. Výsledek je podle přísloví Hračky a potom plačky.
V katolické církvi končí období slavností prvních svatých přijímání. Stává se, že kazatelé dostávají upozornění, o čem kázat nemají. Málokdy se jim dostává od věřících pokynu o tom, co kázat mají. K tomu ještě účinkují dvě „kmotry“: autocenzura a korektnost.
Na takovou jednu výzvu, o čem mám kázat a která souvisí s prvním svatým přijímáním, si dobře pamatuji a letos jsem ji na několika místech splnil.
Co se dnes říká dětem, když se ptají, jak přišly na svět? Dříve se jim říkalo, že přiletí vrána, ta nosí děvčátka, nebo čáp, ten zase chlapce. Hned po příjezdu z porodnice ale přiletí kdo? Pojišťovák. A ten dojednal s většinou rodičů velmi výhodné pojištění dítěte, které mělo finančně pomoct rodině v případě, že se něco s dítětem stane – úraz nebo smrt. Ale jak známo, za peníze se zdraví a život koupit nedá.
Kdysi dávno na jedné duchovní obnově se mě věřící stará žena zeptala: Připravujete děti na první svaté přijímání? Ano. A vedete je k vykonání pobožnosti prvních pátků? Většinou se to nedaří. Povím vám zkušenost z naší rodiny a prosím vás, předávejte ji dál. Náš pan farář na tuto pobožnost kladl velký důraz a všichni, které přivedl poprvé k přijetí eucharistie, si ji museli vykonat. Říkal, že je to Boží pojišťovna. Pán Ježíš dal těm, kteří devět prvních pátků po sobě přijmou svátost smíření a smírné svaté přijímání, dvanáct příslibů. Poslední z nich je, že po smrti nepřijdou do pekla. Jeden z našich synů, vzorný ministrant, během studií na medicíně od víry úplně odpadl. Stal se z něj velmi dobrý, mnoha lidmi vyhledávaný lékař. Velmi jsem se za něj modlila, aby se k Pánu Bohu vrátil. Do kostela nechodil a svým životem dělal radost zlému duchu. Jednou za mnou přijel na návštěvu, zrovna jsem poslouchala jednoho z našich nejlepších kazatelů – otce Vojtěcha Kodeta. Dala jsem synovi jídlo a chtěla magnetofon vypnout, kvůli synově averzi vůči všemu duchovnímu. K mému překvapení však řekl: „Mami, nech to zapnuté, ten chlap mluví celkem rozumně.“ A tak jsme dlouhou přednášku doposlouchali spolu. Měla jsem radost. Za měsíc jsem dostala zprávu, že syn, který byl skálopevně přesvědčen o svém pevném zdraví, náhle ve své ordinaci zkolaboval a přes veškerou okamžitou pomoc svých kolegů zemřel. V té chvíli se objevila otázka: Co s ním je? Kde je jeho duše? Toto na mně dolehlo při jeho pohřbu. Když jsme uložili jeho tělo do hrobu, náhle se vedle pana faráře postavil muž v hnědém hábitu – poznala jsem v něm otce Vojtěcha Kodeta, který zvučným hlasem řekl: „Maminko, nemusíte mít o syna žádnou obavu – několik dní před svou smrtí ke mně přijel a po dlouhém rozhovoru se vyzpovídal, přijal svaté přijímání a vrátil se k Pánu Bohu.“ A já jsem si – uprostřed velké bolesti ze smrti dítěte – s velkou radostí uvědomila, že co Pán Ježíš slíbí, to také vždy splní. Prosím Vás říkejte toto svědectví všude, kam Vás Pán pošle hlásat jeho slovo a pokoj.
Všemohoucí a milosrdný Otče, v Duchu Svatém ti děkujeme za všechno, co nám dáváš – zvláště za svátosti – smíření a eucharistii. Na přímluvu Panny Marie, svatého Josefa, svatého Tomáše – dej nám více radostné a pokojné víry. Skrze Krista našeho Pána. Amen.