Na poslední prázdninovou sobotu je plánováno mnoho různých akcí. Většina těchto aktivit je zaměřena na to, užít si, pobavit se, dobře se najíst, vypít co nejvíce alkoholu – dokud to ještě jde, jsou přece ještě prázdniny. Dvě z těchto akcí se vymykají svou podstatou z řady. Jsou to poutě rodin v našich diecézích a poslední den Hvězdicové pěší poutě na Velehrad.
Letošní mši svatou na závěr pěší poutě vedl otec biskup Josef Hrdlička z Olomouce. Mnoho kněží a jáhnů na Moravě prošlo jeho vedením, když se učili jedné ze základních služeb svého povolání – kazatelství. I přes určitá omezení, která dává otci biskupovi nemoc, byla jeho nadšená promluva ve všech směrech lahůdkou. Další mistrovské dílo z jeho dílny, která je naplněna Duchem Svatým.
Jedna z jeho myšlenek je pro nás pro všechny. Rozjímal nad obrazem Hvězdicová pouť: „Poutníci putují z mnoha směrů – z různých míst k jednomu cíli a potom, až cíle dosáhnou, tak se vrací s tím, co načerpali, zpátky. Nejdřív vzniká hvězda – dostředivá – jdeme – míříme – do středu. A potom odstředivá – to, co jsme od středu dostali, neseme hvězdicově zpátky.“ V evangeliu při této poutní bohoslužbě zazněla zpráva o tom, jak Maria s Josefem a dvanáctiletým Ježíšem putovali do Jeruzaléma. Ježíš se ztratil a oni ho tři dny hledali. Maria to vše uchovávala ve svém srdci.
A tak to je vždy, kdy „doputujeme“ na nejdůležitější a nejprospěšnější hostinu našeho pozemského života. Tou je mše svatá. Tam nám Bůh dává všechno – sám sebe ve svém slově a ve svém těle. Neexistuje nic většího. A zase obraz hvězdicové pouti – jdeme ke středu a ze středu odnášíme a předáváme. Co si na tuto hostinu všech hostin máme vzít s sebou? O tom je evangelium dnešní neděle (Lk 14, 1.7–14).
Mnoho věřících si ho vykládá naprosto mylně – alespoň tím, že přijdou do kostela a v něm si sednou nebo stoupnou na poslední místa. Hlavně ne dopředu. Z toho pramení jedna z jistot – když přijdete do kostela, který vypadá zezadu plný – a potřebujete-li si sednout – tak bez obav běžte dopředu, vždy je tam místo k sezení. (Velmi řídké výjimky toto pravidlo potvrzují). Voláme stále po tom, aby přišli k Pánu Ježíši a do církve noví lidé, a zabíráme jim jejich místa. Nový člověk nikdy nepůjde dopředu. A potom bychom měli myslet také na ty, kdo chodí pozdě na mši svatou, mít s nimi soucit, není jich málo, také oni by měli mít místo na sezení. Dopředu nikdo z těch, kteří přijdou pozdě, během mše svaté nepůjde. Ale opustíme tuto nenapravitelnou oblast a pokusíme se přijmout skutečně poselství dnešního evangelia: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Na prvním místě uč se pokoře. Nepovyšuj se nad žádným člověkem – uč se pokládat svého bližního za lepšího než jsi sám.
Zmíněná hostina – mše svatá – je především díkůčinění. Děkuj za všechno. Ať se ti to líbí nebo ne – děkuj za všechno. A pros. Ale při prosbách dávej pozor, aby ses nepovyšoval nad Boha. Jak mohu já člověk, který většinou ví jen málo nebo takřka vůbec nic – žádat Vševědoucího o to či ono? Říkat: „... buď vůle tvá…“ a chtít prosazovat vůli svou?
Všemohoucí a vševědoucí Otče, děkujeme za všechno. Na přímluvu Panny Marie, svatých Moniky a Augustina, andělů a svatých – dej, ať v Duchu Svatém prosíme o to, co chceš ty. Skrze Krista našeho Pána. Amen.