Malé a subjektivní zamyšlení nad vztahem studia a víry

Není tomu tak, jak si to mnozí křesťané představují, že na jedné straně je láska (tedy emocionální vztah k Bohu, a ten je důležitý) a zcela jinou věcí je vzdělání (tedy rozum, který není podstatný). Poměrně rozšířené mezi křesťany je přesvědčení, že vzdělání nemá pro naši spásu význam, protože spaseni nebudeme podle toho, kolik toho o Bohu víme, ale jak milujeme. Že člověk může o Bohu hodně vědět, být třeba uznávaným teologem, ale přesto ho může nemilovat...

A že člověk může Boha velice milovat, ale být zcela nevzdělaný - to je přece pravda, nebo snad ne?

Ano ? i ne.

Zdůraznění citu bývá na počátku duchovního probuzení. Je zejména typické pro duchovní pohyb, kde na počátku bylo Boží oslovení v prostředí rutiny, duchovního cynismu, formálních znaků křesťanství, ale vyprázdněné víry. (Někdy to bývá spojeno s faktickým nebo i zdůvodňovaným odmítnutím duchovních institucí, které se Bohu vzdálily.)

Představujeme si středověk jako dobu plnou křesťanství, ale střední Itálie v době mládí svatého Františka z Assisi připomínala spíše české pohraničí po pádu bolševika: prázdné kostely i biskupských městech, jako bylo Assisi (jako jsou Litoměřice), se rozpadaly a nikdo s tím nic nedělal... První bratři svatého Františka z Assisi chodili spolu, modlili se, radovali ze setkání s Bohem, zpívali a k spánku uléhali tam, kde je zastihl soumrak. Studovat je tehdy ani nenapadlo. S podobným pocitem nepotřebnosti vzdělání začínali své probuzení první čeští bratři. (V myslích českých křesťanů, to je další zjednodušená představa, často splývají počátky husitství a českobratrství; ale mezi obojím je rozdíl, řekl bych, propastný - i když husity i české bratry spojuje odmítnutí nástupců svatého apoštola Petra.

Vzdělání, víra a láska jsou jeden celek a není dobré je rozdělit. Není myslitelné, že by někdo někoho miloval, a nechtěl o něm něco vědět; stejně tak není myslitelné, že by někdo poznával Boha při dobrém, důkladném racionálním studiu, při němž by se seznamoval s učením církevních otců, svatých, mystiků, velkých pravověrných teologů minulosti, a nevedlo ho to k víře.

Jak třeba víra ”řádila“ mezi kovanými, vybranými a někdy i osobně vůči Bohu a jeho církvi zaujatými vědci z komunistického Ústavu vědeckého ateismu ČSAV ? snad polovina z nich (jakmile začali pracovat vědecky, a ne pouze propagandisticky) o svůj ateismus tak či onak přišla. A nakonec prosadili i přejmenování ústavu, kde už ateismus nebyl v názvu...

I obráceně: živá a žitá víra, vášnivý, veliký vztah k Bohu vede k hlubokému náboženskému poznání. Moudrá matka církev to ví - a titulem ”učitel církve“ vyznamenává v dojemně krásné jednotě právě tak dívky a ženy bez katedrového vzdělání (svatá Kateřina Sienská, svatá Terezie z Lisieux) jako obrovské křesťanské racionalisty (svatý Tomáš Akvinský - který byl větší myslitel než Aristotelés, s jehož odkazem pracoval, ale na němž nebyl závislý)...

Křesťanští racionalisté se stali velkými světci plnými lásky k Bohu (pokora je ovšem podmínkou, protože, jak víme, má sklon vést k pýše...). A velikými učiteli a učitelkami teologie se zase stali lidé pokorní, nestudovaní, žijící v blízkosti Boha.

A tak si říkám: milujme a studujme, studujme a milujme, ať máme alespoň něco...

František Schildberger