Boha nelze vyhnat z krajiny
Křesťanská recenze pohanské knihy
Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější. Dokořán, Praha 2002. 231 stran, 245 Kč.
Když napíše knihu geolog z Akademie věd ČR a nazve ji Krajiny vnitřní a vnější, má čtenář všechny důvody domnívat se, že jejím hlavním tématem bude geologie více či méně odborně vyložená. Václav Cílek sice sesbíral své porůznu vydané texty o geologii, ale hledá v nich především Boha v současném světě, popisuje duchovní hledání, či spíše tápání - nepředbíhejme však, v knize najdeme mnohem více.
Autor se profesně zabývá také oscilací klimatu, píše o krajině a její údržbě, o rozvoji a fungování měst a vesnic, zajímá se o psychologii, sociologii, filosofii, religionistiku a hermeneutiku. Záběr vcelku široký na dvě stovky stran textu. Možná právě proto ty nejzajímavější části souvisí s oborem, v němž autor dosáhl největšího uznání a úspěchů, se zmiňovanou geologií.
Na mnoha příkladech dokazuje, že tato věda není jen rýpáním v horninách a jejich rozpouštěním v kyselině, jak si možná někteří pamatují ze školy. Jde o obor fascinující, jehož předmět zájmu ovlivňuje lidský život více, než si dovedeme představit. Pro Cílka je totiž krajina jednou z možných definicí etnika - národa a národnosti. Zabývá se proto výhradně krajinou českou, která má jiný původ, jiné geologické podloží a útvary než třeba sousední Morava, lidé ji obývající jsou jiní - nespojuje je jazyk či kultura, ale půda. Sleduje posun od nacionálně chápané krajiny ke krajině "ekologické, harmonizující a mýtické". Tento společný krajinný základ - regionalizace - je tak nejlepší obranou před globalizací.
Proces globalizace ovšem nesouvisí jen se změnami v oblasti kultury, ale také s proměnou klimatu a možným zánikem civilizace. Cílek, který své teoretické bádání zaměřil právě tímto směrem, věcně konstatuje, že vůbec není jisté, jak moc lidé klima ovlivňují a jestli doba ledová přijde za 10 nebo 60 tisíc let, zda současné oteplování Země není jen pozitivním oddálením začátku doby ledové. Chceme-li se ale zachránit, musíme zachránit krajinu. Nebo možná lépe: Jestliže spasíme krajinu, ona potom spasí naši duši. A zde už se možná blížíme skutečnému obsahu této "náboženské" knihy - krajina zde totiž plní kultovní úlohu, je dynamickým organismem, osobností, která žije v horizontech přesahujících život jedince ("?řeka si pamatuje?"). Není tedy odleskem Božím, jak by řekl křesťan, nýbrž božstvem sama o sobě, tvrdí paganista, česky řečeno ?pohan'.
Ideovým východiskem Cílkovy knihy je totiž právě jeden z proudů "nového náboženství" New Age - paganismus, který prolíná celou knihou, krajinami vnějšími i vnitřními. Čtenář tak vlastně získává návod na použití postmoderního bezbožného světa, odpověď všem, kdo si kladou stejné otázky a procházejí podobnými krajinami, a přitom jim nestačí stará víra. Cílek tak odpovídá všem, pro něž jsou banální pravdy našich předků, jejich truismy, neřešitelnými a nepochopitelnými vědomostmi. Ovšem odpovídá - autor se ve skutečnosti více ptá, stojí v údivu a hledá řešení. Zůstává na půli cesty, víme, že pouze tázání nestačí, je důležité uvěřit zjištěnému.
Důsledné hledání nového vede někdy až ke komickým závěrům. "Je křesťanský bůh také bohem lesa a stromů? Kapličky na mezích, rostlinné motivy stavitelů katedrál, barokní sepětí přírody a staveb ukazují, že až do 19. století byla příroda stále ještě posvátná, byť jako zrcadlo Boží. Pak došlo k zvýraznění rozdílu mezi duchem a hmotou... Teprve v poslední době se opět rozpomínáme na to, že posvěcení krajiny je vlastně jejím polidštěním."
Vztah k sakrálním objektům tedy nakonec vede k vyváženějšímu vztahu k životnímu prostředí! Tato posvěcená místa mají podle Cílka spojovat svět lidí a svět přírody, tam prožíváme a poznáváme krajinu. To samozřejmě může být pravda, ale neměli bychom pominout, že tato místa měla spojovat především se světem duchovním, s Bohem. Stejně tak když píše autor o kamenech v krajině, spojených s osobami světců, odkazuje na jejich kultovní a pohanský charakter, ale úplně pomíjí křesťanský rozměr uctívání svatých.
Je jistě zajímavé spojovat prožívání krajiny s duchovním životem, skrze přírodu může probíhat duchovní růst, ale autor už neuvádí, kam má takový růst směřovat, co je smyslem duchovního života. Splynutí s krajinou či ztotožnění se s bobrem je dost málo; směřovat k neurčitému a velkému vztahu ke krajině a přírodě vůbec je? neurčité a prázdné.
Cílkovi je totiž jasné, že neexistuje pouze Bůh křesťanský, ale i třeba bohové keltští, kteří se znovu začínají hlásit o svá práva a získávat na oblibě, zatímco Bůh ztrácí a stahuje se. Sám v závěru knihy píše: "?bohové země se probouzejí, nastává čas změn, říkám si s radostí a obavami." Bůh, "ten z katechismu", se totiž už přežil: "Západní civilizace naplnila ?velký vztah' konceptem boha, a to dokonce žárlivého boha. Ale dnes to nějak přestává stačit. Nejenom v Číně, ale také u nás věří víc jak polovina populace v něco, co člověka přesahuje a co se vesměs nekryje s Bohem z katechismu. Jako bychom nově vytvářeli a doplňovali ten neurčitý velký vztah, ve kterém se najednou ocitá něco z Boha, bohů, lesa a Star Treku. Kde se mísí gregoriánský chorál, zpěv velryb i zvláštní způsob, jakým myslí bobr."
Zdá se, že pro znovunalezení smyslu života současné společnosti už pouze Bůh nestačí. Kromě jiného zde musí nastoupit věda: "Ta se ocitá v nesnadné pozici, protože je na jedné straně nucena vstupovat do oblastí jí donedávna nepříslušejících - do etiky (genetické pokusy), do politiky (environmentální problematika) i do otázek smyslu života a světa, která víc souvisí s náboženstvím a spiritualitou. Jenže na druhé straně je věda jedním z posledních garantů jedné velké ctnosti, bez které se nedá přežít - racionality. Proto je v ní naděje."
Cílkovo vyprávění o geologii a krajině můžeme brát jako zasvěcené a poučné, jeho pokusy o přesahy do jiných oborů spočívají však často pouze na subjektivitě, se všemi výhodami a slabinami.které z toho vyplývají. To lze kromě nábožensko-duchovních pasáží velmi dobře vysledovat třeba v případě výkladu Internetu. Autor rozhodně nepatří mezi internetové vizionáře ani systematické kritiky, je poučeným skeptickým uživatelem, který sám přiznává, že text o internetu není textem o internetu, ale o Václavu Cílkovi. Proto by čtenáře neměla překvapit interpretace "Sítě všech sítí" z hlediska mystického a duchovního.
Podobně rozpačitě mohou působit některá místa s historickou tematikou. Autor čerpá poznatky z odborné literatury, vlastní historické bádání nevede, a tak jen uvádí do souvislostí, co již napsali jiní. Pro čtenáře, který se s těmito tématy setkává poprvé, jsou jistě zajímavé, ale ostatní spíše přemýšlejí nad oprávněností a správností interpretací.
Zůstane-li na domovské půdě geologie, je schopen historickou vědu naopak obohatit. Například když popisuje vývoj geologického podloží české kotliny, zmiňuje obrovský kráter po meteoritu, v jehož "centrech" leží Praha a Říp. Meteorit ovlivnil rozložení nerostného bohatství, tedy i budoucí rozložení lidských sídel. Tím vlastně potvrzuje hypotézu českého historika Dušana Třeštíka o vztahu kmene Čechů k Řípu jako středu země i světa, tudíž sídla bohů (viz Třeštík, Mýty kmene Čechů).
Podobným obohacením mohou být přírodní vědy i v jiných oborech. "Na úrovni přírodních věd se tak vede stejná diskuse jako mezi politiky a strážci národních kultur: co s přistěhovalci, kteří ohrožují tradiční hodnoty původní populace?" píše Cílek, když mluví o náletových dřevinách, stromech i živočiších typických a cizokrajných.
Z odborných výkladů, vzpomínek, úvah a osobních vyznání se vymykají dva příběhy. Je to vyprávění o sopce Komorní hůrce, kterou autor spojuje s příběhem J. W. Goetha, Ignáce Borna, založením první české Učené společnosti, ale také se soubojem zednářství, tedy osvícenství a racionality, a tradiční vírou, reprezentovanou jezuity. Druhým příběhem je svatovojtěšská legenda a vyprávění o vyzvednutí ostatků, úctě k nim a dechu posvátného, který z nich vane. Ačkoli se více obdivuje prvním českým zednářům, před legendou a kostmi světcovými pociťuje posvátnou úctu a bázeň. Jak je to tedy s mizením křesťanského Boha, jehož uctívání přetrvalo tisíciletí? Budete-li vy mlčet, kamení bude volat. (A kosti, můžeme dodat.)
V přiloženém životopise je věta, která knihu dobře uzavírá a mohla by být i jejím podtitulem: "J. Sádlo o něm (Václavu Cílkovi, pozn. red.) prohlásil: ?Cílek ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5-7 %'." Lze říci něco výstižnějšího o dnešní společnosti?
Ondřej Krajtl