O nespokojenosti, poměrech a o nadávání
1.
"Jak je to možné, že za komunistů byly peníze na všecko, a teď, když jste prodali půlku republiky, nejsou peníze na nic, ani na školství, ani na zdravotnictví, ani na důchody?" ptá se ptá se pravicového politika jakási stará paní v šíleném nováckém pořadu Kotel... Prakticky v každém Kotli se někdo podobně ptá - jinými slovy, ale ve stejném smyslu. Až mi připadá, a možná to nebude jen dojem, že komunisté tyto tazatele školí a do Kotle vysílají; pořad pracující kromě jiného i s vyvoláváním nejnižších emocí je pro ně jako stvořený. Dotyčný politik tazatelce cosi odpovídá, ne špatně, ale až moc mírně a opatrně. Měl by říct: "Pravda je právě opačná, tehdy peníze nebyly a dnes jsou" - a byla by to pravda. Jenže tím by si zkomplikoval svoji kritiku sociálnědemokratické vlády, kterou chce kritizovat co nejrazantněji a nejjednodušeji, neboť má pocit, že volič je hlupák. Celé mi to připomíná starý vtip, jejž udělal v 60. létech minulého století herec Jan Werich. V jedné z tehdy oblíbených "odpověden" dostal od diváka dotaz: "Padá u vás na domě omítka?" To už si ani nepamatujeme, i když jsme to prožívali, ale tehdy se ze všech pražských domů loupala na hlavy chodců omítka - a fasádníci nebyli; dovezli se pak z "venkova" (což zase dalo základ zápletce dobově populární komedie Světáci) - nicméně několik let to vypadalo, že se celá Matička oloupe až na cihlu. "Padá u vás na domě omítka?" ptal se divák. A Werich stručně odpověděl: "Ne." Nastalo ticho; to bylo slovo do pranice. Další dotaz: "Jak to děláte?" A Werichova odpověď: "Lžu."
Není problém zjistit, o kolik víc prostředků plyne do zdravotnictví dnes než v roce 1989, není problém zjistit, o kolik více se dělá nákladných operací, oč je dostupnější vzdělání, o kolik přibylo vysokých škol, fakult, středních škol a vyšších odborných škol, ty tehdy nebyly vůbec. A jaké jsou sociální dávky a tak dále a tak dále. Ovšem tehdy se nediskutovalo; žádný ředitel nemocnice si nestěžoval, že nemá peníze na nutnou péči, zato stále v médiích zněly ódy, jak se máme dobře. To jsou však věci tak jasné, že je až člověku trapné vůbec o tom mluvit.
Ovšem nadává-li se dnes víc, nadává se hlavně veřejněji a na významnějších místech. Nadává se ovšem také hloupěji a nejhloupější je (kýmsi řízené?) srovnávání s komunismem.
2.
Je to prostě tak, že zatímco diktatury jenom kvetou a velice prosperují, v demokraciích je kdeco a téměř všechno neustále v krizi. Zatímco občané diktatur prožívají svůj život s písní na rtech a leckdy i s mávátkem nad hlavou, občané demokratických zemí neustále kverulují, brblají a štvou. V diktaturách všechno funguje, zato ve svobodných společnostech, soudě aspoň podle neinzertních stránek tisku, nefunguje venkoncem nic.
Projevuje se to i ve volbách. Občané diktatur se svobodně předhánějí v souhlasu. Poslední volby v Albánii před pádem tamního komunistického režimu zkazil jeden jediný občan: jinak byli všichni pro. Albánští vládní statistikové spočítali, jaký zlomek procenta z celého národa představoval tento jediný občan (pokud vůbec existoval, o čemž osobně dost pochybuji) a výsledky zveřejnili. Poslední zábrany odložil a dosažení absolutní mety ve spokojenosti jako první vyhlásil po posledních volbách před svým svržením Sadám Husajn, když informoval, že voleb se zúčastnilo celých 100,00 % oprávněných voličů a pro iráckou variantu jednotné kandidátky Národní fronty se odevzdalo rovných 100,00 % hlasů; každému je jasné, že tento rekord nemůže být nikdy překonán, jenom vyrovnán. A zůstane navždy první. Spokojenost je prostě doma v diktaturách.
3.
Aby bylo jasné, ani v nejmenším nevolám po tom, aby se méně nadávalo a méně kritizovalo, a už teprve ne po tom, aby někdo chválil naši (své řemeslo tak špatně zvládající) vládu, či musel někam chodit jásat do průvodů; to mi nechybí. Naopak si myslím, že kdyby se kritizovalo více, poměrům u nás by to prospělo.
Jenže by se mělo kritizoval na úrovni a trochu inteligentně. S určitou zpětnou vazbou.
František Schildberger