Náhradní křesťanství?

V úterý letošního svatého týdne (6. 4. 2004) měl pan profesor Halík na večerní mši svaté pro studenty u Svatého Salvátora kázání, které ukončil větami, jaké jsem už dlouho hledala. Hledala jsem totiž už dlouho jasnou a srozumitelnou formulaci něčeho, co se šíří akademickým prostředím a co bych nazvala "náhradní křesťanství" nebo alternativní nauka nebo tak nějak. Ačkoli už roky se tu a tam objeví nějaký pokus zveřejnit a objasnit tuto nauku, málokdy se to setkává s větším ohlasem. Jednak proto, že takový hlas zní jaksi jako by měl autor polštář přes pusu: není ho slyšet daleko. A jednak proto, že je velmi obtížné uchopit tento jev v jeho podstatě a celý.

Pan profesor řekl toto: Ježíš Kristus, když se loučil se svými učedníky při poslední večeři, vysvětlil jim, že sice zanikne jako to sousto chleba, ale že to nebude zánik, jako také sousto chleba nezaniká, ale mění se v novou sílu a energii. Že on sám sice zemře, ale bude to smrt plodná, zakládající společenství.

Není to nepřesnost daná řečnickými ozdobami slavného řečníka. Je to naopak velmi přesné: Ježíš Kristus je chápán jako člověk, který předvídal, že když se nechá zabít, jeho učedníky to stmelí, že tím skutečně založí společenství - naše, které tvoříme my, co jsme církev. Až na věky budeme vzpomínat na statečnost tohoto člověka, jeho velikost - lidskost.

Na co v tomto pojetí není místo, je odpuštění hříchů. Už i to jeho božství se dá nějak "přitesat" - když si člověk uvědomí svou velikost... A my děláme chybu, když si myslíme, že nějaké předpisy jsou dané od Boha, a proto s božskou autoritou závazné: to my, lidé, tvoříme předpisy, my jsme církev.

Jana Fišerová