Soukromí
Za mého dětství bývaly telefonní automaty chráněny jako malé hrady. Ukrývaly je pevné dřevěné budky s téměř zvukotěsnými dveřmi.
Ctilo se soukromí volajícího.
Dnes je třeba pět anebo osm veřejných telefonních automatů v podchodu u pražského metra a do každého z nich někdo křičí své soukromé věci a je nám to jedno. Ztratili jsme smysl pro soukromí.
Dokud nebyl e-mail, bylo listovní tajemství. A to se ctilo. Dnes je nám vcelku jasné, že, když na to přijde, kdekdo si může případně naše maily přečíst a počítáme s tím jaksi. Vždyť jedna neslušná americká dívka, slečna Monika Levinská na takovém podobném případu vybudovala svoji kariéru.
Ženy dnes ukazují, co bylo ještě nedávno velmi, velmi soukromé a je jim to, zdá se, jedno. Nemají z toho problém. Chodí, jako dřív chodily snad jenom tehdy, když byly zcela samy a za zavřenými dveřmi. To, co se dřív skrývalo - ňadra i myšlenky, trapnosti rodinného života i slovíčka něhy - se klidně vynese do podchodu. Brzy už budeme dělat na veřejnosti úplně všechno. A nebude to problém. Stejně každý ví, co to je, stejně každý ví, jak to vypadá, stokrát už to viděl a je mu to jedno.
Co se skrývalo, dokud se to skrývalo, bylo vzácné a mělo to cenu.
Nic nemá cenu.
Žijeme ve společnosti, kde v životě lidském není nic vzácného.
Přispívají k tomu časopisy, přispívá k tomu televize a celý zábavní průmysl.
Národ se změnil v jedinou velikou pavlač.
Ne, ne, nežijeme ve globální vesnici.
Žijeme na pavlači.
Globální pavlači.
František Schildberger