Snažím se probrat příčinami a smyslem probíhajícího násilí v anglických ulicích... Rabovaly, ničily a zapalovaly i desetileté děti... Sociální dávky v posledních letech v Británii za uplynulých dvacet let velice vzrostly... Nyní se snižují... Vytvořila se sociální skupina lidí dobře živených, ale bez společenských perspektiv, naprosto nevzdělaných a nejen nezaměstnaných, nýbrž NEZAMĚSTNATELNÝCH... Často pocházejících z Karibiku... Rakouský list Die Presse použil výrazu „konzumní anarchisté“...

Překvapuje mě, jak silně se Angličané snaží strkat před touto situací hlavu do písku (Angličané, nikoliv Britové: ačkoli nepokoje propukly v desítkách měst v Anglii, zatím ani v jednom ve Skotsku nebo ve Walesu). Anglická média píší, jak mnozí Londýňané přijali situaci (jakožto svého druhu výzvu – a jako by i oni cítili jakousi prázdnost a na nějakou takovou výzvu jako by čekali): spontánně si vytvářejí domobranecké jednotky a na druhé straně zase skupiny, jež se dobrovolně a zadarmo ujímají úklidu ulic; média srovnávají dokonce dnešní situaci s chováním Britů za druhé světové války...

Také Jiří Přibáň, profesor práva na v carfdiffské univerzitě a v českých médiích často dotazovaný expert „přes“ ostrovní království, dnes (10. 8. 2011) v Českém rozhlase 1 zdůraznil, že nepokoje prý nemají žádný sociální, etnický ani náboženský podtext, jedná se „prostě o zločince“... Mezi zatčenými jsou, připomněl, nejen lidé žijící ze sociálních dávek, nýbrž i studenti anebo příslušníci armády. A? Rabovalo snad významné procento kvalifikovaných řemeslníků, taxikářů, učitelů?

To nakladatel a publicista Alexander Tomský, rovněž velice často dotazovaný, se zamyslel hlouběji: zmínil se o tom, že ještě v 80. letech 20. století se britská policie, tak jak ji zažil, když žil na okraji sociálně vyloučené čtvrti, chovala nepokrytě rasisticky. Dnes prý už rasistická není: nevěřím tomu. (Rasistická je i česká policie.) Říkám vše zdálky, bez znalosti dost široké škály pramenů – ale troufám si tvrdit: jedná se samozřejmě o sociální problém. A o nic náhodného. Nejedná se o maličkost.

Máme před sebou obraz čtvrtí, kde se nedá dělat nic než brát drogy a bavit se válkami mezi gangy, přestupováním zákona a rvačkami s policií... Žijí zde lidé, kteří sice mají dobře pokryté základní životní potřeby, ale chodí kolem výloh plničkých zboží, na které už nemají – další důvod frustrace. (Nemylme se, i u nás jsou takovéhle oblasti, například v severních Čechách.)

Vražda, jež nepokoje nastartovala, také nebyla žádná maličkost nebo snad náhoda: zastřelený muž nebyl ozbrojen, v okamžiku vraždy nepáchal trestnou činnost a s lidmi, kteří po jeho smrti přišli na policii žádat vysvětlení, se nikdo nebavil. Máme před sebou obraz policistů, kteří sice, podle britských tradic, dokáží potlačovat řádění davu bez použití slzného plynu či vodního děla a podobnými prostředky dokonce pohrdají, ale jsou chronicky frustrovaní, možná ne méně než přestupníci zákona, nekonečností, marností a nakonec i nesmyslností své práce... Mají touhu se mstít. A stále se bojí o život...

Pointa: myslím, že dnešní Británie (ale nejen ona sama) má zajisté dost sil na to, nepokoje potlačit – ale už není schopná účinně léčit jejich příčiny.