1.

Jsou věci, o kterých se mi vůbec nechce psát; jsou věci, o kterých Písmo svaté říká, že nemají být ani jmenovány (srov. Ef 5, 3).

Prezident republiky Václav Klaus myslím trefil hřebík na hlavičku, když řekl, že chystaná homosexuální pride v Praze není projevem homosexuality, nýbrž „homosexualismu“. Podobným jazykem totiž hovoří oficiální vyjádření Svatého stolce, jež rozlišují homosexualitu – jako sklon, který si zaslouží citlivost a pochopení, a aktivní šíření „homosexuální kultury“, které je špatnost. Homosexualismus není biologická danost (lidí s vrozenou, nikoli získanou či svobodně zvolenou homosexualitou je naprosté minimum, v řádu promile), nýbrž ideologie, která na jedné straně lže o tom, že homosexualita je prý neléčitelná – a na druhé straně se snaží homosexualitu propagovat a šířit ji a její aktivisté otevřeně hovoří o „homosexuálním hnutí“...

Ale, jak říkám, hovoří se mi o tom špatně a raději bych to úplně přenechal těm, kdo jsou v církvi za zvěstování a nauku zodpovědní. Když se však něco takového stane předmětem velké veřejné diskuse – pak jako novinář a politický komentátor musím reagovat.

Václav Klaus se k chystané homosexuální slavnosti nevyjádřil z vlastní iniciativy, nýbrž jen podpořil svého zaměstnance Petra Hájka, nad jehož ostrými slovy o homosexuálech trnou v naprostém děsu oficiální média.

Petr Hájek má blízko k ultrakonzervativním snad-ještě-katolíkům.

Po vzoru svého zaměstnavatele nešetří odvahou, když (a je k tomu jistě potřeba odvaha) jde proti proudu propagandy celého západu a zaujímá ojedinělá a pro člověka v jeho postavení vlastně zakázaná stanoviska. Jde při tom ještě o hodně dál – tematicky i jazykem – než prezident. Ani zdaleka s ním nemohu vždycky souhlasit. Nemyslím si například, že by Usáma bin Ládin byl virtuálním výmyslem, a jinak vidím i otázku evoluce (nemyslím si, že by jádrem evangelia byla nauka o tom, jestli Bůh stvořil svět naráz, anebo zda mu dal impuls, jehož poslušen, svět se dál vyvíjel – přičemž to druhé mi připadá rozumnější a také zbožnější; úplné odmítání vývojové teorie je podle mého názoru stejná chyba, jako její absurdní ideologizování; ostatně jako hypotézu, a nic jiného než hypotéza to není, ji připouští už encyklika Pia XII. Humani generis).

Kdo je Petr Hájek? Nevím. Tento veřejný činitel nemluví o Pánu Ježíši, nemluví o pokání a obrácení, nic neříká o modlitbě; jeho slova zůstávají mimo jádro křesťanství a široké veřejnosti se jeví spíš jako jakési kuriozity. Ale třeba i to má nějaký smysl. Třeba i toho dokáže Bůh využít.

2.

Kromě Petra Hájka se k tématu, o kterém bych raději nehovořil, ostře vyjádřil i úředník Ministerstva školství Ladislav Bátora, též člověk blízký Hradu. Ten je navíc předmětem útoků za to, že kdysi (a ovšem neúspěšně) kandidoval za jednu nacionalistickou a skutečně rasistickou, ovšem – stejně tak jako třeba komunisté – legální politickou stranu. Bátorova výzva k pražskému primátorovi, aby nad akcí homosexuálů nepřebíral formální záštitu, je ale podle mě logická.

Co mne však šokovalo, to je prohlášení velvyslance USA Normana Eisena a jakási petice 12 dalších ambasadorů, jím zorganizovaných. Myslím si, že úloha velvyslanců není v tom, aby veřejně hodnotili dění v zemi, kde jsou akreditovaní (a už vůbec ne nějakými společnými prohlášeními) a peskovali hostitelskou zemi, že se má chovat jinak, než jak se chová! A to člověk neví, jestli je trapnější, když takto odsuzují jednoho vládního úředníka, do kterého jim opravdu vůbec nic není – anebo když takhle seřvávají prezidenta republiky, k němuž mají přece jenom nějaký oficiální vztah, jelikož právě jemu předávají své pověřovací listiny...

Chování amerického velvyslance hodnotím zase já jako naprosto nevhodné a nepřijatelné; chová se totiž jako okupant, a ne jako amabasador svobodného a demokratického státu v suverénním, demokratickém státě. Pokud by byla u nás porušována lidská práva – a to v tomto případě ani zdaleka nejsou – byla by na místě reakce americké vlády, opakuji vlády, a nikoli velvyslance; velvyslanec by jenom předal vládní nótu. Vede-li však velvyslanec vlastní „domácí politiku“ v zemi, kde je akreditován, a dokonce k tomu ponouká i další ambasarory a přijímá s nimi nějaká společná pražská prohlášení, je to, opakuji, nepřijatelné a nedůstojné a ještě jednou: nepřijatelné.

3.

„Ve snu by mě nenapadlo,“ řekl mi včera jeden starší kněz, „že dvacet let po pádu komunistické diktatury, během které jsme přece vzhlíželi k USA jako k majáku svobody, jak svou zemi nazýval Jimmy Carter, nás bude americký velvyslanec napomínat, že málo podporujeme homosexuály...“

Mě to, přiznám se, tolik nepřekvapuje, pokud jde o homosexualitu, ale šokuje mě to, pokud jde o nadřazené a okupantské chování Normana Eisena. Agresivity amerických homosexuálů se dotkl už román Ericha Marie Remarquea Stíny v ráji, který u nás vyšel v oficiálním nakladatelství v 80. létech; a americký film Detektiv, promítaný rovněž již za komunismu v běžné distribuční síti, byl u nás první, který přinesl záběry homosexuálního chování.

4.

Přiznám se, že nemám velké pochopení pro ty křesťany, kteří se domnívají, že udělají nejvíc pro evangelium, když budou na homosexuály co nejvíce nadávat.

Je třeba držet se učení Svatého otce, který rozlišuje homosexualitu jako sklon, jenž si zaslouží citlivost a pochopení, od „homosexuální kultury“, jejíž šíření je třeba bránit; v praxi je ovšem takové rozlišování těžké. A nejlepší je o některých věcech mlčet, a o to více prohlubovat víru a lásku a vztah Ježíši.