Čeho jsme svědky ve Státě Izrael? Něčeho, na co jsme nebyli zvyklí. Kolapsu železniční dopravy, která nedokázala přivézt do Tel Avivu všechny, kdo se chtěli účastnit demonstrací. Těch účastníků bylo nakonec na tři sta tisíc. Dožadují se levnějšího bydlení, vyšších platů, sociální spravedlnosti – a odmítají zatím návrhy vlády premiéra Benjamina Netanjahua jako pokrytecké a neúčinné... Jako by se Izrael dodatečně zařadil po bok svých arabských sousedů a chtěl se přidat k dlouhé vlně blízkovýchodních revolucí...

Izraelské hospodářství přitom funguje dobře a země patří k bohatší části světa, což bylo vyjádřeno i přijetím do OECD; sociální rozdíly se však povážlivě zvětšují a mnoho zejména mladých lidí vnímá svoji situaci jako bezvýchodnou; v podzemní nových luxusních domů v Tel Avivu, v prostorách, které byly projektovány jako garáže, žijí už roky mnohé mladé rodiny bez výhledu na zlepšení své situace...

Různé vlny židovského přistěhovalectví z Evropy a arabských zemí do Svaté země (které oficiální izraelská historiografie označuje slovem alija a ráda je zaznamenává a čísluje...) souvisely především s vlnami pogromů a dalšího pronásledování. Ale od druhé poloviny 90. let 19. století měl tento pohyb i svoji ideologii, sionismus, směr spojený se jménem německého Žida Theodora Herzla a Světovým sionistickým kongresem v Basileji roku 1897. Z asi 800 tisíc v době vyhlášení Státu Izrael vzrostl počet jeho obyvatel za prvních deset let na 2 miliony. Mnozí příchozí Židé přijímali tehdy ubytování v uprchlických táborech s pochopením – hlavně že byli ve svém, v židovském státě... Dnes má Izrael 7 730 000 obyvatel, a zatímco v prvním půlstoletí existence státu byla vzájemná solidarita občanů (zejména se vzpomínkou na hrůzy nacistického vyhlazování) silnější než všechno ostatní, dnes již tomu tak není – ti, kdo touží a dokáží vydělávat a bohatnout, na tom pracují s bezohledností a bezcitností. A stát, jemuž patří naprostá většina půdy v Izraeli, se na ziskuchtivosti developerů rád podílí s odůvodněním, že jim zemi prodává za tržní ceny... 

V počátcích Izraele hrála významnou roli i levicová ideologie, zejména ruští marxisté říkali, že „základna“, tedy dělnická třída, je v židovském národě příliš úzká, zatímco vrcholek, tedy „nadstavba“, příliš široká – a přicházeli k Jordánu s myšlenkou na „obracení pyramidy“... Známé jsou i kibucy, jakýsi socialismus v malém, družstva a více než družstva, samostatné jednotky, které řídily (a řídí) své členy a starají se o ně až do detailu...

Obracení pyramid a zakládání nových kibuců není samozřejmě na pořadu dne. A telavivští demonstranti se snaží nevstupovat do politického boje a distancovat se od opoziční sociální demokracie. I v Izraeli však bude pravděpodobně následovat silný pohyb doleva – jako všude, kde pravicová vláda prokázala necitlivost a jen malé porozumění pro problémy střední vrstvy.