(Homilie v kostele svaté Rodiny v Brně, dne 12. 8. 2011, evangelium Mt 19, 3–12.)

Ježíšovi učedníci, jakmile slyší o nerozlučitelnosti manželství, říkají: „Je lepší se neženit“ (Mt 19, 10). Z Písma svatého víme, že z apoštolů například Petr byl ženatý, protože v evangeliu čteme o zázračném uzdravení jeho tchyně (Mt 8, 14–15; Mk 1, 19–31). Lze také předpokládat, že ženatí byli i další apoštolové, neboť v Orientě se sňatky uzavíraly a doposud uzavírají velmi brzy.

Byly doby, kdy rodiče ženili a vdávali své děti podle své vůle bez ohledu na jejich názor. Tuto skutečnost popisují bratři Mrštíkové ve známém dramatu Maryša napsaném v 90. letech 19. století (premiéru mělo 9. května 1894). Maryša představuje typ nešťastně provdané ženy, která těžce snesitelnou situaci svého života řeší vraždou.

Dějištěm jsou Těšany, vesnice pod Brnem, kde tehdy jako učitel působil Alois Mrštík a kam za ním zajížděl jeho bratr Vilém. Oba svobodomyslní umělci (Vilém řešil roku 1912 problémy svého života sebevraždou) dali své tvůrčí schopnosti do služby analýzy mravního života moravské vesnice na přelomu 19. a 20. století. Docházejí k pokrokovému názoru, že tradičně prožívané náboženství omezuje svými mravními normami svobodnou volbu člověka a vytváří jakýsi stereotyp tak zvaného pořádného života, ale projeví se jako málo účinná zábrana, dostane-li se člověk tradičně věřící do těžké životní situace. Věřící Maryša vraždí.

Proti své vůli provdaná za vdovce nepřestává mít ráda svého milého Francka, který svým furiantstvím zostřuje bolestné napětí jejího manželství. Hra líčí život Maryšin jako opravdu těžce snesitelný, den ze dne strastiplnější, že se nakonec divákovi zdá, že jediným řešením může být vražda ze zoufalství. K té Maryša sáhne a hra končí.

„Ale tak to nebylo!“ prohlásili Těšanští, když hru zhlédli. Drsný realismus působivého vyvrcholení děje nesouhlasil s jejich smyslem pro pravdu. V Těšanech a okolí nezískali autoři nic z té slávy, jakou byla hra zahrnována.
Jak to tedy bylo? Podívejme se do moutnické matriky: „Dne 6. června 1888 byl oddán Felix Turek, 35 let, vdovec, s Marií Horákovou, 20 let, svobodnou, dcerou otce Horáka.“ Tak se Maryša „vdala na tři děti po nebožce“. Vychovala je a s nimi vlastní čtyři děti. S Felixem Turkem prožila 39 let života, zpočátku těžkého, vždycky klopotného, ale nakonec pokojného. Ovdověla v roce 1927. Přežila „pantátu“ o necelých 17 let. Odchází ve válečném roce 1943 a uložena byla vedle svého nebožtíka na starém těšanském hřbitově. Na pomníku má nápis: „Napsáno drama, prožito větší.“

A co Francek, kterého Maryša milovala? Jmenoval se Šimon Petlák. Za čtyři roky po Maryšině sňatku se oženil a měl osm dětí. Zemřel v roce 1936, pohřben byl na starém těšanském hřbitově, nedaleko od Turkova hrobu. Maryša se prý u obou hrobů modlívala.

Taková byla prozaická, leč skutečná podoba příběhu, tak vyřešili svůj život skuteční hrdinové dramatu. Vyvstává otázka: kde brali sílu přijmout zklamání, kde brali sílu ke každodennímu životu, kde brali sílu k manželské věrnosti a k službě nové generaci, svým dětem?

Naštěstí už minuly doby, kdy rodiče nutili své děti do sňatků proti jejich vůli. Minuly i doby, kdy náboženství bylo pouhou tradicí, společenskou záležitostí a folklórem. Lze si jen přát, aby manželé, kteří dnes začínají společný život za podmínek daleko příznivějších, s pomocí Boží nesli všechno dobré i zlé až do smrti, jak si to před 120 lety v moutnickém kostele svatého Jiljí slíbili Felix a Marie a svůj slib přes všechny překážky dokázali s Boží pomocí splnit.

(S použitím článku V. Mazálkové Maryša, Katolické noviny 25/1988.)

Hledání