„Co? Sabinov? To je nějakej Rus?“ „To je město,“ říkám, „dvanáctitisícové okresní město, na Slovensku, v Prešovském kraji. A s českým spisovatelem Karlem Sabinou nemá nic společného, i když by si to možná Prodaná nevěsta přála... Zato pokud jsi viděla slavný oscarový film Obchod na korze, viděla jsi i Sabinov!“
„Sabinov – mesto, kde sa dobre žije,“ hlásá oficiální slogan. Skutečně. V Sabinově jsem se ihned cítil jako doma... Zjistil jsem, náhodou, kde se scházejí mladí sabinovští punkeři (na teplovodním potrubí u trati za pravoslavným kostelem). Našel jsem, že první hospoda (poblíž autobusového nádraží) otevírá už v sedm hodin ráno a nezaměstnaní tam hned začínají kořalkou... Ve velkém římskokatolickém kostele svatého Jana Křtitele na náměstí, kam jsem chodil (jeho věž se stále znovu objevuje ve filmu Obchod na korze), jsou každý všední den dvě mše svaté – a při obou je kostel plný.
Vřetenovitá náměstí s důležitými stavbami uprostřed jsou pro východoslovenská města docela typická: takové mají v Košicích, menší v Prešově a zase o hodně menší v Sabinově. Jedna ulice za náměstím – a historický Sabinov už vlastně končí... Novější zástavba se však táhne dál, i přes okraj údolí, v němž je město sevřené. Sabinov se svojí silnou německou menšinou byl nejmenším členem východoslovenské Pentapolis, sdružení pěti měst na konci 15. století, které tvořily dále Košice, Prešov, Levoča a Bardejov. (Ze všech těch pěti měst můj textový korektor, který očividně nikdy nebyl na vojně, nezná právě a jen Sabinov – a vytrvale mi to jméno podtrhává jako chybu!)
Ze Sabinova každý den jede přímý autobus do Prahy.
„Půjdete do Sabinova!“
Ve vztahu k Sabinovu se populace České republiky dělí ve dva zásadní a jasně vymezené segmenty: na ty, co byli za bolševika na vojně, a na ty, kdo na vojně za bolševika nesloužili, tedy ženy plus mladší ročníky obou pohlaví... V Sabinově byl totiž federální vojenský kriminál.
Pro každého, kdo tenkrát na vojně byl, je Sabinov samozřejmě pojem! Někomu třeba jen zní v uších hrozba: „Půjdete do Sabinova!“, která vůbec nebyla nereálná (ocitnout se tam člověk mohl, aniž věděl jak...), někdo si vzpomene na předčasně zestárlé, prošedivělé, zbídačené, a třeba (už tehdy!) potetované postavy vojáků, kteří prožili v sabinovské věznici pár roků – a vraceli se takzvaně „dosloužit“ zbytek vojny k útvaru... A nemálo Čechů sloužilo v okolních posádkách, takže se s vězni ze Sabinova setkávali pravidelně... „Jo,“ vzpomínal jeden můj známý, „to my jsme tehdy budovali tankodrom v Kežmarku, a tam byli i kluci ze Sabinova – cílem bylo je co nejvíc zrasovat, vozili v ostrém tempu kolečka s kamením do kopce; bachaři spali v noci ve spacáku s odjištěnou zbraní u ruky...“
Vězení je v Sabinově dodnes, i když už civilní – a řádka budov za vysokou a různobarevnými pruhy omítnutou zdí působí už docela normálně. Ovšem Sabinovští se dneska k věznici příliš nehlásí, v propagačních materiálech města ji ani neuvádějí, i když je to určitě druhá nejznámější součást historie jejich města...
V obchodě na korze se stále prodává
Ta patrně vůbec nejslavnější skutečnost je film režisérů Jána Kádára a Elmara Klose podle námětu spisovatele Ladislava Grosmana Obchod na korze. Skutečné umělecké dílo s Jozefem Kronerem a polskou herečkou Idou Kaminskou v hlavních rolích. Film má na sabinovské radnici vlastní expozici a malý dům (na celém korze snad nejmenší) s obchůdkem, který ve filmu přišel chudý naivní Tono Brtko za druhé světové války arizovat, dnes slouží jako prodejna textilu, nad vchodem visí cedule ne snad „Textil“, ale „Obchod na korze“ a na zdi je upevněna laminovaná a v různých jazycích vyvedená informace o tomto, jak je, a to po pravdě, označen, „československém filmu“ z roku 1965. (Anglicky je film správně uveden coby The Shop on Main Street, ale německý název, musím to Sabinovským vytknout, je na domečku citován v podobě „Das Geschäft auf der Promenade“, jenže v Německu byl film uveden a kniha vyšla s názvem „Der Laden auf dem Korso“...)
Žena spisovatele Ladislava Grosmana Edita vzpomíná, že Jozef Kroner až postupně a během natáčení interiérů v pražských barrandovských ateliérech začal věřit, že vzniká mimořádné dílo, a jejímu manželovi začal říkat „Majstre!“.
Měl pravdu. Kde je myšlenka, mohou být i herecké výkony... Obchod na korze dostal v roce 1966 Oscara jako nejlepší neanglicky mluvený snímek. Ida Kaminská byla ještě o rok později (až film zhlédli další členové Akademie?) nominována na nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli – a „prohrála“ s jiným zcela mimořádným výkonem, totiž s herectvím Liz Taylorové jako Marthy v dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?... A je pak jedním z důkazů o zvrácenosti komunismu, že tento film byl kvůli postojům svých autorů tři roky po natočení v Československu zakázán a na dvacet let uvězněn do trezoru...
Autor Ladislav Grosman (4. února 1921 Humenné – 21. ledna 1981 Tel Aviv) je méně známý než režiséři Kádár a Klos, tak bych ho chtěl aspoň trochu připomenout. Narodil se v Humenném v chudé rodině židovského koželuha s pěti dětmi. Oba jeho rodiče a tři sourozenci zahynuli za války při bombardování. Za Tisova „křesťanského“ státu nemohl žid studovat střední školu a on proto nastoupil jako dělník v cihelně, pak narukoval do vojenské pracovní jednotky beze zbraně (to možná leckdo neví, že „pétépáky“u nás nevynalezli komunisté, ale zřídili je už slovenští fašisté!). Pokusil se o útěk, chytili ho a zavřeli do ještě tvrdšího tábora nucených prací. Po válce Grosman na Slovensko zanevřel. Přestěhoval se do Prahy, kde vystudoval dvě vysoké školy a snažil se uplatnit jako spisovatel; v jeho díle po počáteční slovenštině postupně převládla čeština. Po úspěchu Obchodu na korze se stal scenáristou Filmového studia Barrandov, ale po sovětské okupaci v roce 1968 odešel s manželkou a synem do Izraele, kde učil slovanské literatury a tvůrčí psaní na univerzitě Bar-Ilan.
Film židovského autora obnažující hrůzu slovenského fašismu se tu těší úctě, ale v katolickém knihkupectví, jen kousek od obchodu na korze, se prodává, ovšem kromě mnoha jiných, dobrých titulů, také nepravdivý a glorifikující životopis Jozefa Tisa; koupil jsem si ho a celý přečetl.
Kromě knihy jsem si ze Sabinova přivezl ještě jeden suvenýr: koupil jsem si tam košili (prodavačky byly, tak mi to alespoň připadalo, daleko vstřícnější a ochotnější než u nás). Košili, samořejmě pruhovanou, černo-bíle.
Nemilovaný rodák
K další své slávě se Sabinov nehlásí skoro vůbec, což svědčí o neuzdraveném vztahu mezi Slováky a Maďary: ve městě se roku 1853 narodil Tivadar Kosztka Csontváry (zemřel v Budapešti 1919), největší maďarský malíř všech dob.
Před lety, při návštěvě maďarské Národní galerie na Budínském hradě, jsem si tam prohlížel velkou Csontváryho expozici s desítkami pláten; Mistrovy neabstraktní, romantizující, vlastně vždy krajinářské olejomalby se mi líbily, ale děsilo mě, jak s průběhem času byly nejen čím dál expresivnější, ale stále zřetelněji se v nich také projevovala umělcova duševní nemoc, schizofrenie. V roce 1880, ve svých 27 letech, totiž začal lékárník Csontváry slyšet hlasy, které mu říkaly, že bude velkým malířem... Opustil lékárnu, studoval malířství v Německu, cestoval, vystavoval v Paříži, cítil se zneuznán, trpěl svou nemocí...
V dnešní lékárně na sabinovském náměstí nebyl žádný sedmadvacetiletý schizofrenik, ale mladičká žena, tak krásná, že jsem si Acylpyrin a Celaskon (na nic jiného jsem si s ohledem na své zdraví netroufal...) šel koupit druhý den zase... Pak jsem se ovšem zastyděl, co blázním, a lékárnu jsem už ze své pochůzky po městě vynechal.
Možná se Csontváry narodil někde na samém okraji města (které se maďarsky řekne Kisszeben) – ale na rozdíl od pamětních desek připomínajících třeba jen krátký pobyt různých slovenských buditelů, na Csontváryho pamětní desku jsem v Sabinově nikde nenarazil, ani na údaje o něm v propagačních materiálech města... Jako by v Sabinově nikdy žádní Maďaři nežili... Teprve od letoška ponese – možná! – jedna nová ulice v Sabinově Csontváryho jméno... Pro tento název se mohou občané rozhodnout při hlasování na webu radnice, kde mají na výběr ze tří variant: Ulica Ernesta Stenhuru, Ulica Tivadara (Teodora) Kosztku Csontváryho anebo do třetice neutrálně Ulica Sprašová (což by se mi jinak také líbilo, protože to je slovo, které zní stejně v češtině i ve slovenštině). Soutěž mezi Tivadarem Csontvárym a Ernestem Stenhurou, zesnulým sabinovským malířem skutečně jen regionálního významu, je něco takového, jako by se v Praze hlasovalo, jestli se uctí jméno Franze Kafky, anebo Popelky Biliánové...
Kostely a společný panovník
Na konci historického městského jádra člověka překvapí téměř snový zážitek: dva totožné kostely vedle sebe, na louce ohraničené zdí. Dvojice kostelů, oba na první pohled stejné, i když jeden je momentálně opravený a z druhého se loupe stará omítka. Stavby jsou to jednoduché, působí dojmem, jako by měly být naplněny požadavky pojmu „kostel“, ale co nejlevněji: věže ano, ale minimální, apsida, okrouhlá okna, jednoduchý portál, jinak nic... Jedná se o dva kostely evangelické, jeden (ten, jak se ukáže při bližším zkoumání, o nějakých pět šest metrů a jedno okrouhlé okno delší) slovenský a menší německý. A člověk cítí až zvláštní nostalgii, když se na desce na zdi dočte, že kostely věnoval (snad aby oslabil Maďary...) na začátku 19. století sabinovským evangelíkům František I. – uherský král, rakouský císař i český král... (A také – jako František II. poslední římský císař národa německého.) Římským katolíkům brněnské diecéze dal tentýž panovník kněžský seminář v Dominikánské ulici, kolem jehož budovy (a kolem desky s nápisem odkazujícím na Františkovo jméno) chodívám od dětství... A na jeho pomník na pražském nábřeží jsem hleděl z oken, když jsem učil na pražské fakultě žurnalistiku. Rozpadem Československa na začátku 90. let 20. století se vlastně rozpadla daleko starší jednota našich zemí, než si uvědomujeme... (Panoramatický pohled na sabinovské „súkostolie“ viz http://www.panoramyslovenska.sk/Panorama/Sabinov-evanjelicke-kostoly.html .)