Málokdy člověk pronikne důkladněji do textu, než když ho překládá z cizího jazyka do češtiny. Skutečnost, že musíte analyzovat původní text až na úroveň jednotlivých slov a ta slova zase zpětně poskládat do stejného významového celku, umožňuje většinou hodně zblízka poznat osobnost autora originálu, pochopit způsob jeho myšlení, nebo se o to aspoň snažit…Zažil jsem nedávno jedno magické setkání tohoto druhu. Bylo to při překladu cyklu kázání papeže Jana Pavla II. u příležitosti jeho čtvrté apoštolské cesty do Polska (1991); možná jste na stránkách Skleněného kostela na tato kázání narazili. Homilie měly jedno společně téma – Desatero Božích přikázání. Papež je proslovil na jedenácti různých místech (jako svorník přidal totiž na závěr ještě jedenácté přikázání – přikázání lásky), při různých příležitostech (blahořečení, slavnostní mše svaté a tak dále), většinou před mnohatisícovým shromážděním.
Připravit takový cyklus o Desateru je samo o sobě obtížné a náročné: na jedné straně jde o jeden z fundamentů víry a lidské morálky vůbec, na druhé straně snad už nemůže být téma banálnější, už nekonečněkrát probírané vážně i nevážně, s úmysly nejlepšími i se snahou zlehčovat či zpochybňovat. O to složitější pak je meditovat na téma deseti přikázání pod širým nebem a vědět, že vám naslouchá početný zástup. Jan Pavel se zmocnil svého úkolu s neuvěřitelnou bravurností a lehkostí – jako ostatně vždy. Dokázal najít prostá a jednoduchá slova a obrazy, které téma nekomplikují, ale činí ho zřejmým, srozumitelným, pochopitelným. Volí jednoduché věty, neváhá je opakovat třeba i třikrát, aby zdůraznil jejich naléhavost. Důležitou okolností je přitom fakt, že jde o promluvu a že papež užívá sice stejná slova, ale graduje jejich naléhavost v intonaci a ve výraze. Užívá bohatý jazyk, ale vyhýbá se bujným metaforám a podobným prostředkům, což je mimo jiné výraz pokory: jak snadno totiž lze zabloudit v lese krásných slov! Víme, že vnější podoba se dnes (ale asi nejen dnes) cení mnohdy více…
Jan Pavel II. v každém z jedenácti kázání hojně cituje Písmo – Starý i Nový zákon. Někdy jde o doslovné citace, jindy o parafráze a ještě jindy o montáže různých výroků z Písma a o jejich propojení do jasně formulovaného sdělení. Je až napínavé sledovat tuto práci s „motivy“, papežovu naprostou orientaci v Písmě a schopnost na pravém místě použít to pravé slovo. Vedle této obecně platné věroučné linie neváhá ovšem hojně připomínat naprosto konkrétní lidi a události, spojené s aktuální dobou a s místem, kde je kázání proneseno. Často se také odvolává na polskou historii, připomíná její slavné vrcholy, ale nebojí se sáhnout i do míst bolavých, problematických, dodnes nezhojených.
Celek kázání působí nesmírně podmanivě – text v sobě obsahuje konkrétní sdělení, jasnou informaci, která je úmyslně řečena tím nejjednodušším způsobem, aniž je přitom zkreslena či významově ochuzena. Texty jsou sice maximálně jednoduché, ale nikoliv primitivní – mají svou věroučnou a filozofickou hloubku. Je nesporné a současně udivující, že už z psaného textu vyzařuje charizmatická síla osobnosti Jana Pavla II. Jistě, zcela určitě si do tohoto konkrétního textu promítám i svoje zážitky papežových vystoupení, jak jsem je během jeho pontifikátu zažil a vnímal. Jsem však přesvědčen, že tato síla je obsažena nejen v jeho osobním působení, ale i v samotném textu jeho promluv. Kdybych to měl vyjádřit skutečně velmi stručně – jeho texty jsou průzračné a naléhavé, neboť v nich nic nepřebývá a člověk nepochybuje o naprosté důležitosti a nezbytnosti toho, co sdělují. Jsou dílem blahoslaveného.