Dnešního dne ve Skleněném kostele končí anketa „Jak se cítíte jako křesťan – a občan České republiky?“. Nechci zpracovávat anketu v procentech & tabulkách (asi mě v tomto ohledu znechnutily metrické centy bakalářských prací na soukromé vysoké škole, na které jsem učil loni a kde některá děvčata byla schopna udělat závěr o celé populaci České republiky i z padesáti respondentů u nich ve vsi).

Děkuji všem účastníkům.

A toto je jen několik poznámek redaktora.

Veřejné mínění v církvi

Motivem k otevření ankety pro mě bylo narůstátní antikřesťansky-xenofobních, pogromisticky nenávistných postojů vůči církvi ve společnosti: vidím je jen já sám? nezdá se mi to? je to opravdu vážné? máme se snažit s tím něco dělat? ptal jsem se nejdřív jen sám sebe.

Ukázalo se, že problém možná skutečně je ve společnosti, ale DALEKO VĚTŠÍ JE V NAŠICH ŘADÁCH, V NÁS SAMÝCH, V CÍRKVI. V mlčení prostých a pokorných, v mlčení vzdělaných a v podivných charakteristikách těch, kteří se cítí povoláni mluvit jménem věřících, ač nemají hierarchickou funkci: čím podnětnější a hlubší příspěvek v anketě, tím větší přemlouvání mě stálo, než je jeho pisatel či pisatelka napsali...

Mezi účastníky (ač jsem duchovní oslovoval) není nikdo s kněžským nebo jáhenským svěcením.

Problém vidím ve způsobu vytváření VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ V CÍRKVI. VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ, JEHOŽ DŮLEŽITOST A POTŘEBNOST ZDŮRAZŇOVAL JIŽ PAPEŽ PIUS XII. PŘED SEDMDESÁTI LETY.

To jsou paradoxy!

Jen jeden příspěvek ankety byl napsán až po vystoupení prezidenta republiky Václava Klause ve Staré Boleslavi – Klausovo exposé a reakce na ně jako by celou anketu paradoxně a logicky uzavřely, ačkoli nebyly jejím tématem.

O tom, jestli je vhodné, aby prezident řečnil na církevní slavnosti, nediskutoval v české společnosti nikdo z ateistů – pro ty to nebyl problém. Diskutovali jsme o tom my a vyjevili jsme při tom celou svoji ubohost: prolezlost nenávistí a zlobou, která je v nás jak v balkánském sýru sůl, nevzdělanost a sociální idiocii, která nedokáže rozlišit mezi konkrétní osobou a úřadem, intelektuální impotenci, kdy se v reakcích na Klausův projev neobjevil téměř žádný obsahový rozbor jeho řeči (a že by bylo co rozebírat: třeba proč prezident mluvil jen o svatováclavské legendě, a ne o konkrétním člověku, svatém Václavu – pro něj snad aspoň historické osobnosti?).

„Bere nás společnost jako svoji přirozenou součást, anebo nás vykazuje do jakéhosi ghetta?“ ptal jsem se v jedné z otázek ankety – a mladý vědec František Svoboda to shrnul v odpovědi naprosto přesně: „Obojí. Můžeme si tedy vybrat. (A když si vybereme, hned se objeví potíže. Když se na pouť do Staré Boleslavi vydal prezident a vyzval k zapojení Církve do veřejné diskuse, protestoval katolický kněz. To jsou paradoxy.)“ (http://www.sklenenykostel.net/j15/administrator/index.php?option=com_content§ionid=-1&task=edit&cid[]=2433)

Další charakteristiky

Svoji zemi a její dnešní demokratické zřízení vcelku akceptujeme, i když s problémy. Vyznání vlastenecká byla spíš výjimečná, stesk po bývalém Československu ojedinělý.

Ukázaly se – i když možná dostatečně zřetelně jen pro toho, kdo zná obě prostředí – i rozdíly mezi životním pocitem katolíka v oblastech (zejména na Moravě), kde je víra ještě normálním, i když menšinovým způsobem existence – a územími, kde je možné žít a za celý život se nesetkat s nikým, pro koho by vztah k Bohu byl skutečně smyslem a naplněním života.

(Je tu i rys jakési podobnosti s pocitem romské minority, jak jsem jej poznal jako novinář: my nic, to oni, většina, ta má moc a nám pořád ubližuje a dívá se na nás přes prsty. Že my sami, jako křesťané – či Romové – budeme mít tolik úcty ve svém okolí, kolik si jí získáme svým vlastním jednáním? Že jen z molekul těchto drobných svědectví může vzejít pravá, trvalá změna situace? To je pro někoho problém. Všechno, jen ne pohled do zrcadla na moje vlastní konkrétní svědectví o Kristu.)

Zapšklosti a pesimismu bylo nakonec v odpovědích méně, než jsem se obával; i tak se čtenář ankety setkal i s paušálními odmítnutími médií, politiky či legislativy v naší zemi.

Mladší respondenti jsou optimističtější, ale nejoptimističtější jsou lidé, kteří vyrůstali ve zcela nekřesťanském prostředí a našeho Pána Ježíše Krista poznali až v dospělém věku.

V odpovědích však prakticky chyběla hlubší analýza situace, to, co ve své reflexi ankety přesně shrnul Tomáš Drobný (http://www.sklenenykostel.net/j15/administrator/index.php?option=com_content§ionid=-1&task=edit&cid[]=2414), kdy na jedné straně „jsme jedinou zemí, která nemá od konce totality dořešené vnitřní uspořádání a vztahy mezi státem a církvemi a zároveň se není schopna dohodnout na podobě smlouvy se Svatým stolcem“ – a na druhé straně je evidentní skutečnost výsledků svobody, „padání bariér a hroucení nesmyslných předsudků díky svěžímu proudění“ a něco o „pocitech vděčnosti po průlomových návštěvách papežů a radosti nad šířením plodů duchovní tradice nabízené prostřednictvím médií z velehradských setkání lidí dobré vůle, užitcích duchovní služby v armádě, věznicích a sociální oblasti“. Jako by nenormální právní stav, v němž žijeme, a na druhé straně historicky vzato zcela mimořádné možnosti, které máme teď, byly v našich očích čímsi téměř bez významu.

Jaká řeka teče v Bruselu?

Jako nejméně ujasněný a jednotný se v anketních odpovědích ukázal postoj k Evropské unii.

Řekl bych, že to plyne hlavně z toho, že o tomto kolosu úřadujícím nad Másou nebo nad Šeldou a ve Štrasburku u Rýna SKORO NIC nevíme. (Schválně, to je symbol: kolik procent Čechů ví, jaká řeka teče v Bruselu?) Je to jako všude: čím více informačních center, tím míň informací.

Zásadně proti EU (vstup do Unie byl chyba, „lituji, že jsem pro to hlasoval“) se vyslovila asi pětina účastníků ankety (ale jak říkám, na procenta při malém počtu a nekvótním vzorku si hrát nechci). Názor, že členství v EU znamená pro křesťanství v naší zemi přínos, byl ojedinělý.

Bez domovského práva...

Anketa ukázala, že nemáme tu ateistickou iluzi o možném vybudování ráje zde na zemi. (V to by už po nacismu a komunismu asi věřit nešlo; ani Voskovec s Werichem by jistě ve zralém věku nenapsali tak natvrdo: „Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi...“)

Ale je v nás podivný sen o možnosti vybudování nějaké relativně slušné, skutečně křesťanské společnosti.

Ten je ovšem stejně absurdní – a zbavuje nás síly ke každodennímu životu a svědectví, protože: dokud tady (zatím?) to křesťanské království není, nemůžeme nic dělat – jen je tak trochu uspišovat aktivním nadáváním na poměry (a spíláním vybraným činitelům, certifikovaným za nepřátele).

Myslím si, že je třeba v klidu a pokoře přijmout fakt, že i tato nijak utopická společnost relativního klidu a pokoje, řízená křesťanskými sociálními a společenskými zásadami, je sice cíl, o který mám stále a stále usilovat (jinak se země změní v peklo), ale plné uskutečnění takové společnosti až do Kristova druhého příchodu nikdy nenastane. Vždy tu bude lidská svoboda – a s ní hřích jako významný činitel společenského dění.

Pokud budeme Kristovi, vždy tu budeme párii, vždy budeme těmi, kterým se odporuje. (A nebylo to nikdy jinak, ani ve středověku: kolik je i z té doby mučedníků! Václav, Ludmila, Jan Nepomucký...)

Možná nejlépe to, alespoň pro mě, vyjádřil a vhodnými citáty z Božího slova doložil hned druhý účastník ankety, který si však nepřál zveřejnit jméno: http://www.sklenenykostel.net/j15/administrator/index.php?option=com_content§ionid=-1&task=edit&cid[]=2383)

„Nemá cenu skuhrat na  nepřízeň  doby. Křesťan nemá být občanem první  kategorie, jako jím nebyl ani Pán Ježíš. Obnova společnosti  musí přijít zdola, nedá se nadekretovat zákony a vyhláškami. Zdá se mi, že právě v dnešní době je aktuální znovu  pročíst a  promodlit Skutky apoštolů a epištoly, protože naše  situace je v mnohé analogická. Jen pár příkladů:

Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti  duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují  jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v Den  navštívení. (1 Pt 2,11–13)

A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží,  co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (...) Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale  věnujte se všedním  službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. (Ř  12, 2.15–16)“

Vize?

Přinesla anketa nějakou vizi do budoucna? Nějaké světlo pro budoucí cestu? Pokud ano, našel jsem je v odpovědi Lenky Kolaříkové: „Lidé jsou otevření, ptají se, zajímají. A čekají od křesťanů odpovědi, odpovědi slovem i životem. Čekají upřímnost, autenticitu, odvahu a pevné přesvědčení. Také lásku, přijetí a odpuštění. Je jen na křesťanech, jestli jim to dokážou nabídnout. Nikdo nás nemůže zavřít do ghetta, můžeme se do něj zavřít jedině sami.“ (http://www.sklenenykostel.net/j15/administrator/index.php?option=com_content§ionid=-1&task=edit&cid[]=2408)