Dostal jsem za úkol (já, co se týče Skleněného kostela, úkoluji sám sebe) napsat komentář o tom, že Miroslav Kalousek musí čas od času povalit někoho na zem, jinak se necítí dobře, tak třeba Grosse nebo Čunka (nestýská se mi po nich), ale v poslední době mu to moc nejde: s Alexandrem Vondrou také nechtěl být v jedné vládě – a teď už si na něj nestěžuje; nyní si vybral nějakého pana Bátoru, který dokonce ani není ministrem, a ne a ne ho svrhnout! A taky o tom, že je dozajista málo vhodné, když někteří katolíci – snad z nedostatku vhodnějších vzorů & hrdinských postav – začínají v Ladislavu Bátorovi vidět svůj idol; přitom si stačí přečíst na webu jeho vlastní životopis a je tam tolik podivností a nesmyslných tvrzení, že by člověk musel být slepý na to, aby nebyl moc ostražitý... A rovněž jsem měl psát o tom (já jsem sám sobě velice přísný šéf!), že jsem to asi trochu přehnal se svými sympatiemi ke Karlu Schwarzenbergovi, protože tento docela charakterní pán & mistrný uživatel českého jazyka se v poslední době začíná chovat jako magor a někdy mám pocit, že i to pazdeří někde by bylo v některých případech více na místě než on v roli už ne knížete, nýbrž hajného, který snaživě působí jakožto personál na panství pytláka Kalouska...

Ale pak jsem si řekl, že tentokrát neuposlechnu, je ještě léto, mám prázdniny (i když už končí, což se projevuje tím, že studenti, o kterých jsem dva měsíce nevěděl, se ozývají a píšou, že byli dva měsíce nemocní, teď se uzdravili a chtějí zápočty). A řekl jsem si, že místo komentáře napíšu něco milého pro tebe, můj deníčku.

Tak co se hezkého stalo? Třeba... Zase po delší době jsem viděl divadelní představení.

Nechali jsme za sebou Vysočany a vydali se do lesa. Tam jsme se ovšem po pár stech metrech docela ztratili, a to bylo dobře. Jen jsme totiž konstatovali, že asi jdeme špatně, nastala kolem nás příroda: les plný odpadků se změnil v les téměř pohádkově čistý, jak někde hodně vysoko na horách, ačkoliv jsme byli „jen“ v Moravském krasu.

GPS v kamarádově ruce nás však přece dovedla na místo. Sesypali jsme se z prudkého svahu k táboru, posadili se na prkna a klády (já jsem spíš padl únavou rovnou na louku) – a hned začalo představení. Tradiční táborová pohádka podle známého filmu, letos Princ a Večernice. A ve všech rolích holčičky a dívky. Ještě že mám v bystrcké farnosti tolik přátel! Vždycky tu někdo má dceru. A ti nejhodnější mě sem zavezou. Letos vystoupila původně blonďatá, na divadle však zcela zelenovlasá kamarádova dcera jako čaroděj Mrakomor a rovněž blonďatá dcera jiného kamaráda v roli jeho vítězného protivníka prince Velena.

Už je po představení a louka u Punkvy je plná lidí, rodin a dětí. Sednu si kousek bokem a jen si tak užívám zeleň a klid a slunce.

Píše se týpí, nebo teepee? Automatický korektor mi červenou vlnovkou podtrhává oboje... Několik takových stanů stojí právě tady, na táborové louce u říčky Punkvy. Punkva je tu ovšem zatím jen takové mládě, potůček, který má všechna svá speleologická dobrodružství v Macoše a v temných jeskyních ještě před sebou...

I cestou zpátky mám výbornou náladu. Dokonce jsem ochotný uznat, že nový kostel v Šošůvce nevypadá jako kachna, nýbrž jako holubice... A skutečně z určitého pohledu připomíná sepjaté ruce!