Jana Fišerová

Moje původní euforie z otevření hranic se postupně mění v nelibost, když je potřeba odhadovat, kde už je asi sousední stát. Představuji si, že jakmile budou nápisy na obchodech angličtině, je po Česku.

Jsem člověk, který zažil komunismus, a tedy velmi přísně střežené nejen hranice státu, ale i několik kilometrů od nich, tzv. pohraniční pásmo. Vím o případu, kdy člověk vybavený zpátečním lístkem z dědiny v okolí, nožem a košíkem s houbami šel na tři roky do kriminálu, protože neměl rozumnější vysvětlení, proč že je v pohraničním pásmu, než že zabloudil při sbírání hub. A kluka, kterého jsem si pamatovala jako dítě, protože bydlel v sousedství, na hranicích zastřelili – když pár let po úspěšném útěku si šel z druhé strany zavzpomínat ke hranicím, poznali ho a šli si pro něj půl kilometru do cizího území.

NE že bych snad trpěla nostalgií po komunismu!  Ale pamatuji si, jak zněly první zprávy o Evropské unii: všechny slibovaly samostatnost politiky a vynášely výhody hospodářské spolupráce. O nějakém soudu v Lucemburku, o tom, že se budeme muset švejkovsky bránit vnucované gender politice (a až to přijde naplno, to budou věci) a o gay pochodech, se kterými souhlas podepíší politikové, kteří ani nebudou číst, co vlastně podepsali… Za komunismu také mnozí podepisovali, co nečetli, protože měli pocit, že musí, a byla to pravda relativní, přišli by o svá výhodná místa – a ne že bych snad trpěla nostalgií po komunismu!

Jana Fišerová, 53 let, pedagožka, svobodná, střední Čechy. 




Petr Cajzl

Českou  republiku považuji za svoji zemi. Cítím se zde doma a mám tuto zemi rád, i  když nutno říct, že jsem ji asi měl stejně rád i za bolševika, a přesto jsem chtěl tehdy emigrovat... Nešlo mi o blahobyt, pouze nemohu žít  v permanentní všudypřítomné lži...

Nevím, čím to je, žít bych mohl asi všude, možná je to spíše lítost nad tím, že to, co zde po generace budovali naši (moji) předci, jde do h... Slovy Karla Kryla: „Když chtěli vám brát  nebe .... vy jste jim kývali .... Bože, tak trapně.“

Jako  křesťan se necítím občanem druhé kategorie. Prostě se do této pozice nenechávám nikým manévrovat a musím říci, že s tím nijak nenarážím. Myslím, že alespoň na Moravě to zatím platí.

Jiná je ovšem situace v médiích. Skutečně těžko věřit, že v Madridu se sejde 1,5 milionu  mladých lidí s papežem a zmínky v našich hlavních  zpravodajských  relacích (ČT 1 a Nova) jsou zcela okrajové, nebo žádné. Těžko věřit,  že je to jen  náhoda. Vše nasvědčuje, že se jedná o domluvu (spiknutí). Z druhé strany, když vidím, jak se hroutí  po čtyřiceti letech Kaddáfího režim, umírají stovky lidí a asi tisíce lidí v Sýrii a prostor věnovaný týmiž zpravodajskými relacemi těmto problémům je opět slušně  řečeno „velmi umírněný“,  přepadají mne pochybnosti, zda  nejsem paranoidní. Možná jsme skutečně národem, kde většinu lidí více zajímá, že chcípl pes u sousedů,  než to, co hýbe světem.

Bože, je mi tak trapně...

Petr Cajzl, 49 let, tajemník KDU-ČSL, Brno, ženatý, 5 dětí a jedno vnouče.