Pro neznalé dodávám, že „první dělnický“ prezident na koni nejezdil, louku nechal babičce znárodnit a bez ochranky nedal ani ránu. A ani pan prezident Beneš to nebyl.

Kdesi jsem četl, že tatíček Masaryk své ochrance často ujížděl. Brankou v lánské oboře, směrem na Tuchlovice. Nejspíš to nedělal proto, aby mé prababičce pomáhal s nůší na záda. Přesto mám důležitou indicii, jak se dnes říká, z nezávislého zdroje, a babičce věřím. Věřil bych jí i bez indicie. Vyšla z generace, kterou ještě učili, že lhát se nemá.

Poslední, nejstarší vzpomínka se týkala vánoční besídky na zámku. Psal se rok 1910 a moje sedmiletá babička byla členkou delegace mateřské školky u paní kněžny Fürstenbergové na lánském zámku. Paní kněžna seděla v křesle, byla moc milá a dala babičce cukrkandl na špejli.
  
Zajímalo by mne, co si v tak požehnaném věku budu pamatovat já?

Pana prezidenta jsem zblízka nikdy neviděl. Natož aby mi pomáhal nůši na záda. Aby taková situace, čistě hypoteticky, mohla nastat, musel by český stát u nás na Nouzově postavit nové výletní sídlo hlavy státu. Stane-li se tak, rád pořídím nůši.

Jednou nechybělo mnoho, a mohl jsem na vlastní oči vidět hned dvě hlavy států. Ve škole nám oznámili, že naší obcí projede delegace v čele s prezidentem Husákem a jeho vzácným hostem Todorem Živkovem, prezidentem Bulharské lidové republiky. Naše čtvrtá třída dostala za úkol vyrobit mávátka v rudé barvě a obsadit silniční úsek naproti kostelu svatého Havla. Ten se bohužel přesunout nedal. Naším úkolem bylo nadšeně mávat a projevovat nadšení nad příjezdem milovaných komunistických státníků. Nelze vyloučit, že postranním zájmem vedení obce i školy bylo odlákat pozornost od naproti stojícího goticko-barokního stánku feudální a buržoazní reakce. Tyhle starosti si předseda MNV s ředitelem ZDŠ mohli odpustit.
Po nekonečných dvou hodinách čekání se v zatáčce u kostela vyřítil služební vůz Veřejné bezpečnosti (tak se tehdy důmyslně pojmenovala policie). Měl zapnutý maják, výstražně houkal a minul nás asi devadesátikilometrovou rychlostí. Za ním, stejně rychle, projela kolona černých vozů s kouřovými skly, za kterými nebylo nic vidět. Řadu vozů uzavíral další policejní vůz, který kromě houkání a blikání šíboval z jedné strany silnice na druhou. Později jsem se dověděl, že se jedná o rafinovaný manévr mající za cíl zabránit tomu, aby prezidenta zezadu nějaký záškodník nezastřelil.

To vše se událo během tří sekund, takže ani největší šplhouni a synci z komunistických rodin nestačili pozdvihnout mávátko nad hlavu. Seřadili jsme se a rozpačitě, leč spořádaně vyrazili k budově školy. Tam nám soudružka učitelka vyprávěla o tom, jak se děti v socialismu mají dobře a jak pan prezident se soudruhy z ÚV mají děti rádi.
 
Vyprávění o slavných listopadových dnech vnoučata nejspíš nemine. Občas se kojím nadějí, že bych mohl být jedním z posledních pamětníků pražských revolučních událostí. A jistě budu, v stařecké pýše, čelit pokušení přimyslet si nějakou tu ránu obuškem či vlastní hrdinský čin. Ve skutečnosti jsem vyvázl bez tělesné újmy. To píši hlavně proto, abych v roce 2055 nemohl tvrdit něco jiného.

Nejraději budu dětem vyprávět o tom, že jsem nakonec babičku poslechl. Koupil ke stavení kus pole. Vysázel sad, usadil včely a stloukl bytelnou králíkárnu. A při každé sklizni doufal, že jednou někdo zjistí, že vozit jablka ze Španělska a hrušky z Madagaskaru není dobrý nápad.

Pole nám dnes nikdo nebere. Ale důvod, proč na nich hospodařit, ano. Své o tom vědí chmelaři, vinaři, pěstitelé cukrovky, obilí, lnu i brambor. Co by dal sedlák za dobrou úrodu? Dnes slýchám: „Je pěkný chmel, asi se neprodá. Je velká úroda brambor, klesnou prodejní ceny.“ Všechno je naruby.

Obávám se, že stav, kdy většina z nás pracuje v úřadech, navzájem si poskytuje služby nebo prodává zboží, které kdesi daleko vyrobil někdo jiný, nevydrží dlouho. A pak se nejspíš přestaneme usmívat nad radami našich prababiček.