Stalo se to včera. Před minoritským kostelem. Taková hloupá historka. Ten člověk měl u pusy žlutou papírovou troubu, vlastně jen takový stočený papír, a hlásal. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co vlastně hlásá, ale když jsem pochopil, docela jsem se lekl. Dožadoval se zbourání všech sakrálních staveb v centru města. „Tady tyto zahnívající objekty, ve kterých jsou oblbováni lidé a které neměl dosud nikdo odvahu zbourat!“ křičel. Vzpomněl jsem si na citát, připisovaný někdy Heinrichu Heinemu a jindy Thomasi Mannovi, že tam, kde se pálí knihy, budou se brzy i upalovat lidé... Ten člověk si prostě ještě netroufl propagovat vyvraždění křesťanů, tak aspoň volal po zbourání kostelů. Mával v ruce zkopírovaným plánkem Brna s vyznačením všech sakrálních staveb. U zdi Lorety přidržel veliký nápis URČENO K DEMOLICI a upevnil jej opřeným žebříkem, aby nespadl. „A co tady má stát podle tebe,“ skočil jsem mu do řeči, „snad paneláky?“ Dvě jeho asistentky jej současně natáčely videokamerami (právě o to mu možná především šlo), a tak se snažil, aby byl na záznamu důsledný, ale ne vytočený nějakými oponenty. I mluvil dál, hlasitě, agresivně ve výrazech, ale ne s pěnou u úst. Řekl jsem si, že co, no tak budu zase jednou v nějaké databázi, a začal jsem mu soustavně oponovat. Diskutoval s ním i mladík, který hlídal Loretu a prováděl v ní turisty, ten se ale hlavně snažil, aby nikdo neopíral žebřík o zeď, ostatně čerstvě omítnutou. Hlasatel ničení byl však neoblomný.
Lidí okolo přibývalo.
Po chvíli jsem pochopil, že takto obchází centrum Brna a nabízí kolemjdoucím k podpisu petici za zbourání kostelů; tady na Minoritské nezískal podpis ani jeden. Z protější prodejny textilní veteše vyšla prodavačka: „Ja němůžu pradaváť,“ řekla, „rušítě mi zakázníci, něchtě tocho, něbo já zavolám polície!“ Ale pak řekla: „Potřébujétě psychológa a psychiátra, vobóje, jak psychológa, tak psychiátra!“ Na policii se nakonec obrátil průvodce z Lorety: „Prej nejsem první, kdo jim kvůli němu volá, ale podle mýho popisu ho nepoznají, tak jsem jim říkal, ať jdou po kostelech, že ho najdou…“
„Který je další objekt?“ ptá se hlasatel ničení. „Asi katedrála svatého Víta v Praze,“ navrhuji mu, „tu chcete taky zbourat?“ Nepatrně zaváhá. „A ano,“ řekne potom, „taky katedrálu svatého Víta je třeba zbourat!“ Ale otázka po dalším objektu nebyla určena mě. Kdosi z davu, kdo se k němu předtím nehlásil, přišel blíž, ukázal hlasateli na plánku Jezuitskou ulici a řekl: „Kostel Panny Marie.“ Sbalili žebřík a vyrazili, jenže právě opačným směrem. V Brně se zřejmě moc nevyznají.
No nic, nemůžu s nimi trávit celý den. Jdu po svých.